Anna Steimarová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Anna Steimarová, rozená Anna Budilová, (7. července 1889, Plzeň – 15. března 1962, Liberec) byla česká divadelní, operetní a filmová herečka, dcera významného plzeňského herce a divadelního ředitele Vendelína Budila. Byla první manželkou herce Jiřího Steimara a matkou herečky Jiřiny Steimarové.

[editovat] Život

Příbuzenstvo
otec	Vendelín Budil
manžel	Jiří Steimar
dcera	Jiřina Steimarová
vnuk	Jiří Kodet
vnučka	Evelýna Steimarová
pravnučka	Barbora Kodetová
pravnučka	Anna Polívková

Její nanželství s Jiřím Steimarem bylo zprvu šťastné, za 1. světové války, kdy se jim narodila v roce 1916 dcera Jiřina, žili v pražském Podskalí na břehu Vltavy. Šest let po Jiřině narodil se jim syn Miloš (1922 - 1949), který byl také nadějným hercem, hrál v Brně, ale v mladém věku se nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým.

Později si Steimarova rodina koupila dřevěnou chalupu v Černošicích s půlkou ostrova na Berounce, kde pak mnoho let žila. Podnikavý herec Steimar později chalupu přebudoval v moderní penzión, o který se staral jako hoteliér, rád však hostům také uvařil. Steimarovi v Černošicích pěstovali holuby, psy a slepice. Místním občanům pomáhali s ochotnickým divadlem a sami v něm vystupovali. Jiří Steimar však organizoval i divadlo doma a zapojoval do něho celou rodinu i personál. Sjížděli se sem významní hosté - Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Saša Rašilov, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík a Rudolf Friml.

Brzy po rozvodu se Steimarová pokusila založit vlastní divadlo, ale v podnikání se jí příliš nevedlo. Nějaký čas žila ještě v Černošicích s bývalým manželem a jeho novou ženou Žofií, poté se odstěhovala do Prahy. Řadu let byl jejím přítelem herec Jindřich Láznička, ale Steimarová se už nikdy nevdala. Po úmrtí syna byla v takové depresi, že výrazně zhubla a nakonec dostala TBC žláz, která se pak zvrhla v rakovinu. Umírala deset let.

[editovat] Divadelní dráha

Anna Steimarová se stala hereckou hvězdou již v dětském věku, kdy ji její otec angažoval jako školačku do inscenace Malého lorda v rodné Plzni, později si roli vyzkoušela i v Národním divadle v Praze. Později studovala řeč a zpěv. Pěvecký talent svým sopránovým hlasem prokázala již v osmnácti letech, kdy zpívala Olympii v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Před 1. světovou válkou začínala jako operetní subreta v Německu - v Rostocku a ve Stuttgartu a v Theater an der Wien ve Vídni. Šest let působila v pražském Německém divadle a v této době se seznámila se svým budoucím manželem J. Steimarem.

Prošla několika pražskými scénami, hrála v karlínském Varieté, v kabaretu Rokoko, Aréně, Švandově divadle, ve Velké i Malé operetě (Tylovo divadlo v Nuslích), nějakou dobu hrála ve Vinohradském divadle.

Po 2. světové válce se mihla na prknech divadel ve Zlíně a v Liberci, poté krátce působila v Národním divadle v Praze, aby svou kariéru ukončila opět v Severočeském divadle v Liberci. Zde byla v angažmá v letech 1947 - 1958. Vytvořila např. roli Jenny (Bertold Brecht, Žebrácká opera), paní Higginsové (George Bernard Shaw, Pygmalion) a Giudittu (Franz Lehár).

[editovat] Film

Ve filmu hrála často, své drobné až epizodní role dokázala zvýraznit propracovaností svého hereckého mistrovství, hloubkou výrazu, jenž dávala svým postavám, do nichž se neobyčejně dovedla vžívat. Začínala už v roce 1913 ve dvou němých filmech (Pan profesor, nepřítel žen a České hrady a zámky), ale pak se vrátila před kameru až po dvaceti letech.

Ve třicátých letech už hrávala postarší nevzhledné ženy, jejichž povahy dovedla mistrně vystihnout především v rolích žen zlých, hrubých, primitivních a hloupých. Sem patří např. role paní domácí ve filmu Kariéra matky Lízalky (1937), stará panna Apolena v komedii Cech panen kutnohorských (1938), drbna Rollerová ve Filosofské historii (1937) a Betty ve filmu Čtrnáctý u stolu (1944).

Hrála i role větší, ale žádná nebyla tak působivá jako role malé. K filmům, kde hrála hlavnější role, patří Naše XI. (1936), Andula vyhrála (1938), diváci si ji budou vždy připamatovávat jako tetu Mařenky (Nataša Gollová) ve filmu Kristián (1939) a vlezlá teta Ema Lindová v burianovské verzi Barona Prášila (1940). Za války však vytvořila drobné role dramatické, které byly výborně psychologicky propracované. Sem patří šantánová zpěvačka v Panenství (1937), stará kovářka v Čápově Babičce (1940) a barová madame z Nočního motýla (1941), jež byla ve své době přijata pozitivně kritikou. V tomto filmu vůbec nepromluví, ale výraz ženy stojící u barového pultu a pomalu překusující zrnka kávy jsou mistrovskou etudou.

Po válce její odchod do Liberce způsobil, že na ni pozapomněl i film. Objevila se v epizodních rolích ve filmech Řeka čaruje (1945) a Pancho se žení (1946), poté ještě vytvořila malou roli staré babičky ve filmu Páté kolo u vozu (1958).