Ankarapithecus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox

Ankarapithecus
Stratigrafický výskyt: pozdní miocén (před 9,8 miliony let)
Horní čelist druhu Ankarapithecus meteai
Horní čelist druhu Ankarapithecus meteai
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: primáti (Primates)
Oddělení: úzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleď: hominoidi (Hominoidea)
Čeleď: hominidé (Hominidae)
Rod: Ankarapithecus
Ozansoy, 1957
Druhy

Ankarapithecus meteai

Ankarapithecus je rod vyhynulých hominidů, žijících v pozdním miocénu (asi před 9,8 miliony let) na území dnešního Turecka. Je nejzápadněji se vyskytujícím zástupcem asijských hominidů a pravděpodobně patří k vývojové linii současných orangutanů.[1]

Jediný známý druh Ankarapithecus meteai byl popsán v roce 1957 podle nálezů na lokalitě Sinap Tepe u obce Yassıören, asi 50 km severozápadně od Ankary.[2] Elwyn L. Simons a David Pilbeam jej v roce 1965 ztotožnili s druhem Dryopithecus (Sivapithecus) indicus.[3] Původní druhové označení bylo obnoveno až po novém nálezu horní čelisti s částí tváře v roce 1996.[4]

Anatolie byla v miocénu komunikační spojnicí Evropy, Afriky i Asie. Prostředí lokality Sinap tvořila v době před 10 miliony let mozaikovitá krajina, v níž se střídaly řidší lesní porosty s travnatými plochami.[5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Ankarapithecus dosahoval velikosti kolem 30 kg. Stejně jako moderní orangutan nebo vyhynulý Sivapithecus měl robustní čelisti a velké zuby se silnou sklovinou.[6] Předpokládá se, že se živil převážně ovocem, ačkoliv v nepříznivých obdobích roku mohl díky silným zubům konzumovat i tužší plody, ořechy a semena.[7]

Nálezy postkraniální kostry zahrnují pouze jednu vřetenní kost a dva články prstů. O celkově stavbě těla lze tudíž říci jen velmi málo. Vřetenní kost se podobá kostem moderních lidoopů, prsty jsou ale spíše krátké a málo zahnuté. Je možné předpokládat, že Ankarapithecus žil v korunách stromů, kde se již nepohyboval po všech čtyřech končetinách jako opice, ale lezl a šplhal v částečně vzpřímeném postoji jako moderní hominidé. Vzhledem k utváření prstů však ještě nebyl schopen brachiace na předních končetinách jako současní orangutani.[7]

Fylogeneze[editovat | editovat zdroj]

Ankarapithecus byl současníkem rodů Dryopithecus i Sivapithecus a jeho kostra nese znaky různých současných i vyhynulých hominoidů. V morfologii tváře je Ankarapithecus velmi blízký rodu Sivapithecus, postrádá ale typické odvozené znaky moderních orangutanů. Například nemá tak výrazně vysoké a úzké očnice a malý prostor mezi nimi. Zároveň nese i některé konzervativnější znaky, jimiž se blíží spíše africkým lidoopům (šimpanz, gorila) než orangutanům.

Tento fakt je některými odborníky interpretován tak, že Ankarapithecus je hominidem, který se vyvinul ještě před rozdělením podčeledí Ponginae a Homininae.[4] Většina odborníků se ovšem shoduje, že směs ponginních a homininních znaků je způsobena spíše tím, že Ankarapithecus stál na samém počátku vývoje moderních orangutanů a některé typické znaky se u něj ještě nevytvořily. Může být reliktním druhem, který v Anatolii přežíval i poté, co se již v jižní Asii rozšířil modernější rod Sivapithecus.[7]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Fotografie nálezů druhu Ankarapithecus meteai

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. BEGUN, D. R. Miocene hominids and the origins of the African apes and humans. Annual Review of Anthropology. 2010, roč. 39, s. 67 - 84.  
  2. OZANSOY, F. Faunes de Mammiferes du Tertiaire de Turquie et leurs revisions stratigraphiques. Bulletin of the Mineral Research and Exploration Institute of Turkey. 1957, roč. 49, s. 29 - 48.  
  3. Dnes samostatný rod Sivapithecus pokládali za podrod rodu Dryopithecus.
  4. a b ALPAGUT, B., ANDREWS, P., FORTELIUS, M., KAPPELMAN, J., TEMIZSOY, I., CELEBI, H., LINDSAY, W. A new specimen of Ankarapithecus meteai from the Sinap Formation of central Anatolia. Nature. 1996, roč. 382, s. 349 - 351.  
  5. BEGUN, D. R.; GÜLEC, E. Restoration of the type and palate of Ankarapithecus meteai: Taxonomic and phylogenetic implications. American Journal of Physical Anthropology. 1998, roč. 105, s. 279 - 314.  
  6. KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín : Springer, 2007. S. 1347 - 1377.
  7. a b c BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín : Springer, 2007. S. 921 - 977.