Amandus Ivančič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Amandus Ivančič (také Ivanschiz, Ivanschicz, Ivantzitz, Ivanschitz, Ivanczitz, Ivancsics, Ivanschütz; křestní jméno také Amando (pokřtěn Matthias Leopold dne 24. prosince 1727, Vídeňské Nové Město – před 29. prosincem 1762, ?), rakouský hudební skladatel, nejspíše chorvatského původu.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec pocházel z Burgenlandu, z vesnice Pajngerta, v té době obývané převážně Chorvaty.[2] Ještě ve Vídeňském Novém Městě vstoupil do Řádu svatého Pavla Prvního Poustevníka (paulíni). V klášteře získal hudební vzdělání. Vysvěcen na kněze byl 15. listopadu 1750. Podle církevních dokumentů, hrál na varhany během zasvěcení nového nástroje 5. března 1750 v katedrále Vídeňského Nového Města.[1] V letech 17551758 žil v klášteře Mariatrost ve Štýrském Hradci. O dalších životních osudech není nic známo.

Mnoho jeho skladeb se dochovalo v klášterních archivech v českých zemích (Strahov, u křižovníků v Praze, Mělníce, Oseku, Nové Říši, u augustiniánů v Brně, Frýdku, Dubu nad Moravou, v Lipníku nad Bečvou, Kroměříži, Kvasicích aj. To vedlo některé muzikology k závěru, že alespoň po jistou dobu žil v Čechách.[3] Ve světle současných pramenů se to však nezdá být pravděpodobné.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Celkem se v rukopisech v kostelních, klášterních a šlechtických hudebních sbírkách dochovalo na 100 světských i církevních skladeb. Nejvíce v Rakousku, Čechách, na Slovensku a v Německu, ale také v Maďarsku, Belgii a Slovinsku a Chorvatsku. Podle dnešních znalostí zkomponoval 22 symfonií, 16 komorních skladeb, 21 mší, 20 loretánských litanií, 7 oratorií a kantát, Te Deum, moteta a 6 Mariánských antifon. Velké množství kopií jeho děl, rozesetých po Evropě, svědčí o značné oblibě. Úplný soupis známých skladeb je obsažen v disertační práci D. Pokorna[4]

Jeho dílo tvoří přechod od pozdního baroka ke klasicismu a v jeho hudbě se mísí charakteristiké znaky obou období. Zejména jeho symfonie vzniklé kolem rokiu 1760 mají značnou důležitost pro vývoj této hudební formy.[3] Zhruba polovina jeho symfonií je čtyřvětá a polovina třívětá. První věta bývá rychlá, v raně klasické sonátové formě. Druhá věta je pomalá a dvoudílná, třetí menuet s triem a čtvrtá má buď sonátovou formu nebo rychlé dvoudílné finále. Orchestr je zpravidla pouze smyčcový (bez kontrabasů), v několika případech rozšířený o dvě trubky a dva lesní rohy. Zvláštností je Symfonie č. 2 C-dur, kde jsou použity i varhany.

Komorní skladby patří k tradičním barokním triovým sonátám pro dva sólové nástroje (housle a violu, flétnu a violu, nebo dvoje housle) a generální bas (violoncello, cembalo).

Mše jsou poměrně rozsáhlé skladby pro čtyři sólisty, sbor, orchestr a varhany. Střídají se pasáže homofonní i polyfonní. Sólové party mají i koloraturní části, v té době spíše obvyklé v operní hudbě.

Oratoria mají kratší rozsah. Jsou zpravidla třídílná: orchestrální předehra, recitativ a árie v operním stylu a závěrečný sbor. Složitější je struktura duchovní kantáty Gemitus Crucifixi Jesu Nazareni. Po vzoru pozdně barokních kantát má orchestrální úvod v sonátové formě, čtyři árie s recitativy a závěrečný sbor. [1]

V posledních letech se obnovil zájem o Ivančičovo dílo a jeho skladby jsou publikovány v nových vydáních[5] a uváděny na koncertech[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://hbl.lzmk.hr/clanak.aspx?id=109
  2. O. Biba: Ivanschiz, P. Amand. Oesterreichisches Musiklexikon, 2. Wien 2003
  3. a b Jan Racek: Duch českého hudebního baroku
  4. D. Pokorn: Amandus Ivančič in njegovo posvetno skladateljsko delo. Ljubljana 1977
  5. Katalog Deutschen Nationalbibliothek
  6. Cantoria Plagensis (de)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Československý hudební slovník I (A–L), 1963, SHV, Praha
  • R. Pečman: Ke skladebnému stylu A. Ivančiče, Sborník filosofické fakulty brněnskéuniversity, 1958
  • T. Straková: O neznámém skladateli předklasického údobí (P. Amandus Ivanschitz a jeho vztah k otázce vývoje sonátové formy na naší půdě). Časopis Moravského musea (Brno), 34(1949) 2, str. 218–229. –
  • H. Federhofer: Ivanschiz (Ivantschiz, Ivancic), Amandus. Die Musik in Geschichte und Gegenwart, 6. Kassel–Basel 1957
  • Lucija Konfic: A researches overview of Paulines contributions to Croatian music, Journal of the Historical Society of Križevci, Vol.XII No.1 February 2011
  • D. Pokorn: Amandus Ivančič (Ivanschiz) – prispevek k poznavanju glasbe zgodnjega klasicizma. In Evropski glasbeni klasicizem in njegov odmev na Slovenskem. Ljubljana 1988
  • L. Županović: Prinos hrvatskih pavlina, posebice Amanda Ivančića, glazbenoj umjetnosti. In Kultura pavlina u Hrvatskoj 1244–1786. Zagreb 1989
  • R. Flotzinger: Die Epoche zwischen den Epochen. Musikgeschichte Österreichs, 2. Wien 1995
  • L. Županović: Oris razvoja glazbene kulture gradišćanskih Hrvata od njihova doseljenja do danas. In Povijest i kultura gradišćanskih Hrvata. Zagreb 1995
  • V. Katalinić: Skladateljska ostavština Amanda Ivančića. Lepoglavski zbornik 1998. Lepoglava 1999
  • O. Biba: Ivanschiz, P. Amand. Oesterreichisches Musiklexikon, 2. Wien 2003.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]