Aloe pravá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Aloe vera)
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Aloe pravá

Aloe pravá (Aloe vera)
Aloe pravá (Aloe vera)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: jednoděložné (Liliopsida)
Řád: chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď: žlutokapovité (Xanthorrhoeaceae)
Rod: aloe (Aloe)
Binomické jméno
Aloe vera
(L.) Burm.f.
Synonyma

Aloe barbadensis Mill.
Aloe barbadensis var. chinensis Haw.
Aloe chinensis Steud. ex Baker
Aloe elongata Murray
Aloe flava Pers.
Aloe indica Royle
Aloe lanzae Tod.
Aloe maculata Forssk.
Aloe perfoliata var. barbadensis (Mill.) Aiton
Aloe perfoliata var. vera L.
Aloe rubescens DC.
Aloe variegata Forssk.
Aloe vera var. chinensis (Steud. ex Baker) Baker
Aloe vera var. lanzae Baker
Aloe vera var. littoralis J.Koenig ex Baker
Aloe vulgaris (Lam.)[1][2]

Aloe pravá na ilustraci z roku 1842

Aloe pravá (Aloe vera, syn. Aloe barbadensis) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená, sukulentní bylina s přízemní růžicí dlouhých dužnatých a na okraji řídce ostnitých listů. Květy jsou žluté a červeně naběhlé, uspořádané ve štíhlém a poměrně vysokém hroznovitém květenství. Aloe pravá pochází pravděpodobně z oblasti Súdánu, v současné době však roste zplanělá v klimaticky příhodných oblastech téměř celého světa.

Aloe pravá je využívána již po tisíce let jako léčivá rostlina a její používání se rozšířilo po celém světě. V poslední době její mnohostranné účinky objevuje i západní medicína. Zevně se aloe aplikuje zvláště na spáleniny, drobnější poranění a odřeniny, při podání vnitřně působí mj. jako razantní projímadlo. Je oblíbenou bylinou v léčitelství i v domácím lékařství a je součástí mnohých kosmetických přípravků. Pěstuje se také jako pokojová rostlina.

Název[editovat | editovat zdroj]

Rodové jméno Aloe pochází z arabského slova alloeh, což označuje jasnou (či zářivou) hořkou látku. Latinské slovo verus znamená pravý.[3][4] Pojem Aloe vera má také další a historicky starší lékárnický význam, neboť se jím označuje surovina (droga) či léčivá složka, která ovšem nemusí přímo z druhu aloe pravá pocházet.

Aloe pravá je často uváděna pod synonymem Aloe barbadensis.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá je sukulentní vytrvalá bylina, dosahující i s květenstvím výšky až 60 cm. Listy jsou dlouze kopinaté, světle zelené, dužnaté a tuhé, 15 až 50 cm dlouhé a 4 až 7 cm široké, na okraji řídce ostnitě zubaté, na vrcholu zakončené 2 až 3 zuby, uspořádané v listových růžicích. Růžice mohou být přisedlé nebo nasedající na vrchol krátkého stonku. Rostliny často tvoří husté trsy. U některých forem jsou listy světle skvrnité. Květy vyrůstají v přímém, 60 až 90 cm vysokém, hroznovitém květenství. Stopka (hlavní osa) je až 2 cm silná. Samotný hrozen je 30 až 40 cm dlouhý a 5 až 6 cm široký, někdy na bázi ještě s 1 až 2 vystoupavými postranními větvemi. Květy jsou válcovité, mírně prohnuté, bledě žluté a červeně naběhlé, asi 2,5 cm dlouhé, krátce stopkaté a v průběhu rozkvétání se stáčejí ústím dolů. Okvětní lístky jsou srostlé ve válcovitou trubku, vnější cípy okvětí jsou na vrcholu slabě ven zahnuté. Květy jsou podepřeny bělavými, široce kopinatými listeny. Tyčinek je 6, jsou přirostlé na bázi květní trubky a vyčnívají z květů. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů a obsahuje mnoho vajíček. Na vrcholu nese nitkovitou čnělku, vyčnívající z květu a nesoucí drobnou bliznu. Plodem je lokulicidní trojpouzdrá tobolka s mnoha semeny.[5][6]

Anatomie listu[editovat | editovat zdroj]

Řez listem aloe (popis v textu)

Listy aloe jsou velmi dužnaté a na povrchu jsou pokryty tlustou kutikulou, zabraňující odpařování vody (1). Pod pokožkou je zelená vrstva listového parenchymu, v níž probíhá fotosyntéza (2). Bezprostředně pod touto vrstvou je vnější vrstva dužniny s vodivými pletivy (4). Mimo cév xylému a sítkovic floému jsou zde přítomny ještě kanálky s latexem, který z nich při porušení vytéká v podobě žluté pryskyřičnaté kapaliny. Všechny tyto vrstvy tvoří dohromady asi 20 až 30 % hmotnosti listu. Zbývající podíl připadá na vnitřní dužninu, tvořenou bezbarvými, velkými, tenkostěnnými parenchymatickými buňkami s gelovitým obsahem (3).[7]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá je v současnosti rozšířena v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Původ této rostliny není zcela jasný, neboť je již po tisíciletí pěstována v kultuře jako léčivá rostlina a původní přírodní populace nejsou známy. Za pravděpodobnou oblast původu je považováno povodí Nilu v africkém Súdánu,[5][8] některé zdroje však jako její původ uvádějí Kapskou oblast v jižní Africe (záměna za kapskou aloe, Aloe ferrox?) a dokonce Kanárské ostrovy.[9][6]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Trubkovité, převislé, žlutě až červeně zbarvené květy aloe pravé jsou opylovány především ptáky. V Africe a v Asii je navštěvují strdimilové, v Americe je vyhledávají kolibříci.[3] Aloe má podobně jako mnohé jiné xerofytní rostliny tzv. CAM metabolismus, při němž dochází k fixaci CO2 v nočních hodinách, čímž mohou být průduchy na pokožce přes den zavřené a minimalizovat tak ztráty vody. Rovněž vosková vrstva na povrchu listů odráží světlo a chrání listy před odpařováním vody. Ostny na listech a latex obsažený v mléčnicích pod povrchem listu chrání rostlinu před herbivory. Nejvyšší obsah účinných látek je v horní třetině mladých listů.[7][3]

Obsahové látky[editovat | editovat zdroj]

Látky obsažené v listech aloe pravé jsou velmi různorodé, účinné látky navíc nejsou v celém listu rovnoměrně rozděleny. Ve vodivých pletivech pod povrchem listu je přítomen latex, jehož hlavní účinnou složkou jsou glykosidické deriváty hydroxyanthronu, zejména barbaloin neboli aloin (C-glykosid hydroxyanthronu) a hydroxyaloin se silně projímavým účinkem. Další účinnou látkou je derivát antrachinonu aloe-emodin. Dále je v latexu podstatný podíl kyselé nerozpustné pryskyřice a minerálních látek, silice, aldehydy a ketony. Z látek odvozených od antracénu jsou zde zastoupeny např. O- a C-glykosidy anthronů a antrachinonů, volné anthrony a dianthrony a malé množství volných antrachinonů. Obsah barbaloinu je v různých druzích aloí velmi různý. Jeho obsah byl zjištěn v 85 z 240 testovaných druhů, přičemž pouze 10 % testovaných druhů má podobné složení latexu jako aloe pravá. Celkově bylo v latexu Aloe vera chromatografickými metodami zjištěno přes 80 hlavních složek, z nichž mnohé nejsou dosud prozkoumány.[7]

V jádrové části listů je přítomen tzv. gel, čistý obsahuje asi 99 % vody a 0,3 % různorodých sacharidů. Barbaloin v něm není zastoupen. Mezi hlavní složky směsi sacharidů náležejí pektiny, hemicelulózy, glukomanany, acemanany a deriváty manózy. Nejhojněji zastoupeným cukrem je manóza-6-fosfát. Z dalších látek jsou přítomny aminokyseliny, lipidy, steroly (lupeol, kampesterol a β-sitosterol), třísloviny a enzymy.[8] V sušině gelu jsou proteiny zastoupeny 8,9 %, tuky 5,1 %, minerální látky 23,6 %, rozpustné cukry 27,8 % a polysacharidy 35 %. Tyto polysacharidy jsou tvořeny převážně lineárními řetězci složenými z manózy a v menší míře i z glukózy a jsou označovány jako glukomanany nebo polymanany. Jsou vytvořeny z několika až několika tisíc cukerných jednotek. Hlavní polysacharid je acemanan. Gel je poměrně kyselý, pH bylo stanoveno na 4,4 až 4,7.

Zastoupení obsahových látek (např. poměr různých polysacharidů) v gelu z aloe však není konstantní a různí se v závislosti na druhu rostliny, klimatu a růstových podmínkách. U latexu bylo zjištěno, že obsahuje větší koncentraci účinných látek v mladých rostlinách, v horní části listové růžice, v koncové třetině a na svrchní straně listu.[7]

skupina přehled obsahových látek
antrachinony barbaloin, isobarbaloin, anthranol, kyselina aloetová, antracén, ester kyseliny skořicové, aloe-emodin, resistanol
sacharidy manóza, glukóza, celulóza, L-rhamnóza, aldopentóza, acemanany, glukomanany, pektiny, hemicelulózy
enzymy oxidáza, amyláza, kataláza, lipáza, alkalin-fosfatáza
vitamíny Vitamín B1, Vitamín B2, Vitamín B6, Vitamín C, cholin, kyselina listová, beta-karoten, α-tokoferol
esenciální aminokyseliny lysin, valin, leucin, threonin, methionin, isoleucin, fenylalanin
neesenciální aminokyseliny arginin, histidin, hydroxyprolin, kyselina glutamová, kys. asparagová, prolin, alanin, tyrosin, glycin
minerální látky sodík, draslík, chlor, mangan, hořčík, zinek, měď, chrom
ostatní látky cholesterol, triglyceridy, steroidy, β-sitosterol, ligniny, kyselina močová, gibereliny, lektiny, kyselina salicylová

[7][10]

Historický význam[editovat | editovat zdroj]

Ebersův papyrus

Využívání aloe pravé jako léčivé rostliny má velmi dlouhou historii. Může být vysledováno až do doby raného Egypta před 6000 lety, odkud se dochovala její vyobrazení na kamenných zdech v Údolí králů.[11][12] První písemné zmínky užívání aloe byly nalezeny na hliněných tabulkách ze staré Mezopotámie (asi 1750 před naším letopočtem) a v egyptském Ebersově papyru, datovaném asi do roku 1550 před naším letopočtem. Aloe byla v této době používána při léčbě infekcí, kožních problémů a jako laxativum. Legenda praví, že i egyptské královny Kleopatře a Nefertiti měly ve své výbavě prostředky z aloe. Rostlinu znali a lékařsky využívali i staří Řekové a Římané. Popisuje ji Hippokratés, Celsus a v díle Historia naturalis Plinius starší. Řecký lékař Pedanius Dioscorides v díle De Materia medica z roku 74 našeho letopočtu píše, že aloe je možno používat k léčbě zranění, kožních infekcí, proti vypadávání vlasů a na hemoroidy.

Aloe pravá byla známa i ve staré Arábii a je stabilní součástí lékařských písemností z Persie ze 6. století. Arabští kupci ji v této době zanesli do Orientu - do Indie, Tibetu a dnešní Malajsie. Odtud se později rozšířila dále do jihovýchodní Asie a do Číny. První zmínka o užívání aloe v Číně pochází ze 7. století z provincie Kuang-tung, kde byla používána při léčbě dermatitidy. Z 10. století pochází množství dokumentů o jejím užívání jako projímadla pod čínským jménem lu-wej (fonetická variace na původní arabské slovo alloeh). Ve středověku kolem roku 1200 byla aloe používána k léčení ekzémů. Ve středověké Evropě byla známa zejména ve Španělsku, Portugalsku a v Itálii. Španělští dobyvatelé ji sebou přinesli do tropické Ameriky. Cestovatel Marco Polo popisuje v knize Milion příbuzný druh z ostrova Sokotra. Renesanční přírodovědec Garcia da Orta popisuje využití aloe pravé v indické ájurvédě.[11][13][10][14][15] Na začátku 19. století byla aloe v USA používána zejména jako účinné laxativum, kolem roku 1930 její popularita poprvé silně vzrostla, když byl zveřejněn případ vyléčení chronické a těžké dermatitidy z ozáření rentgenovým zářením pomocí přípravku z této rostliny.[12][15]

Aloe je rovněž zmiňována na několika místech v Bibli. Má se ovšem za to, že se tyto zmínky týkají jiné rostliny - stromu Aquilaria malaccensis, poskytujícího již v biblických dobách vysoce ceněný vonný olej. Tuto rostlinu ovšem překladatelé neznali a proto její jméno nahradili podobně znějícím názvem známější rostliny. Ve Čtvrté knize Mojžíšově 24:6 a Písni Šalamounově 4:14 se píše o stromech aloe, v Knize žalmů 45:8 a Příslovích 7:17 o vonné aloe. Ani jeden z těchto popisů však charakteru aloe neodpovídá.[16][17]


Produkty z aloe[editovat | editovat zdroj]

Z aloe pravé se získávají 2 odlišné primární produkty, zásadně se lišící ve složení účinných látek i v použití: latex (někdy též označovaný jako šťáva z aloe) a gel. Latex se většinou suší a prodává v podobě tmavé pryskyřičné látky. Má především projímavé účinky. Naproti tomu gel z aloe je bezbarvý a používá se většinou čerstvý nebo se různým způsobem konzervuje.

V minulosti se oba produkty často zaměňovaly, rovněž v některých studiích není uvedeno, o jaký produkt z aloe se jedná.

Latex z aloe[editovat | editovat zdroj]

Latex je pryskyřičnatá žlutá tekutina, obsažená ve specializovaných kanálcích v pericyklu (vrstva na rozhraní vnitřní dužniny a zelené tkáně pod povrchem listu). Tato tekutina přirozeně z listu vytéká při jeho odkrojení. Latex je posléze sušen, a to buď za studena nebo za zvýšené teploty. Sušený latex z aloe pravé je obvykle neprůhledná, tmavě čokoládově hnědá, beztvará, pryskyřičnatá hmota s matně voskovým leskem. Má charakteristický a spíše nepříjemný pach, nakyslou a silně hořkou a nelibou chuť. Nejčastěji je obchodován pod názvem Barbados aloe nebo Curacao aloe. Podobný produkt se získává i z jiných druhů aloe, zejména z Aloe ferox a jejích kříženců, a obchoduje se pod názvem Cape aloe.[8]

Gel z aloe[editovat | editovat zdroj]

Kousky gelu z listů aloe pravé

Čerstvý gel z Aloe vera je bezbarvá, slizovitá, rosolovitá substance. K jeho výrobě se používají listy aloe pravé, ze kterých se po umytí ve slabě chlorované vodě opatrně odstraní vnější vrstvy tak, aby nedošlo k porušení zelených pletiv. Gel je obsažen v bezbarvé vnitřní parenchymatické tkáni listu. Je bez vůně, nahořklé chuti. Účinné látky i za pokojové teploty na vzduchu rychle degradují a proto se k užívání či aplikaci doporučuje čerstvý gel. Ke stabilizaci gelu je používána pasterizace při teplotě 75–80 °C po dobu 3 minut. Při použití vyšší teploty hrozí degradace účinných látek.[8][7] Gel je pro zachování účinnosti též sušen, a to buď vymrazením nebo sprejovým sušením, jsou k němu přidávány antioxidanty a ochranné látky nebo sulfovaný polysacharidmořských řas.[18]

Komerční produkty[editovat | editovat zdroj]

V současné době jsou produkty z aloe součástí nepřeberného počtu různých kosmetických přípravků a zdravotních doplňků, jako jsou hydratační krémy, krémy na ruce a obličej, pleťová mléka, mýdla, opalovací krémy, šampóny a vlasová tonika, holicí kosmetika, přísady do koupele, líčidla aj, je však též součástí čistících prostředků, dětských plenek a latexových rukavic. Kosmetický průmysl proklamuje omlazující, zvlhčující a léčivé účinky těchto přípravků na pleť, publikované výsledky medicínského výzkumu však proklamovaný účinek ani zdaleka nepotvrzují. Jedním z problémů je nestabilita účinných složek v gelu z aloe, které rychle podléhají degradaci vlivem oxidace. Studie zabývající se účinností různých komerčních přípravků s obsahem gelu přinesly rozporuplné výsledky. Přípravky byly pomocí chromatografie testovány na obsah hlavní účinné složky, acemananu. Výsledky byly velmi různorodé a u některých z testovaných přípravků byl obsah acemananu dokonce pod hranicí měřitelnosti.[7] Existují ovšem i standardizované farmaceutické preparáty.[15] V roce 1994 byla aloe pravá uzákoněna ve Spojených státech jako volně prodejný potravinový doplněk.[7] V roce 2009 provedla Státní zemědělská a potravinářská inspekce kontrolu nápojů s deklarovaným obsahem Aloe vera na českém trhu. Bylo analyzováno celkem 20 vzorků odebraných od dovozců, od českých výrobců i z obchodní sítě. Všechny tyto výrobky Aloe vera obsahovaly a žádný nebyl falšován, nalezené nedostatky se týkaly pouze označení.[19]

Aloe je komerčně pěstována např. v Indii, Thajsku, Spojených státech amerických (v Texasu, Kalifornii a na Floridě), Mexiku, Venezuele, Jižní Africe, Keni a na Haiti.[11][8][14][20]

Význam a využití v konvenční medicíně[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy bylo k dispozici jen málo klinických studií působení aloe a navíc přinášely rozporuplné výsledky, byl léčivý účinek často zpochybňován, a to navzdory značné popularitě využívání aloe v domácím léčení a nehledě na tisíciletou historii jeho používání. Od 90. let 20. století se však množí odborné studie, publikované v odborných medicínských časopisech a odkrývající mnohostranné účinky této rostliny.[21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] V roce 2006 byla zveřejněna studie přinášející komplexní zhodnocení známého působení a využití aloe v medicíně. Závěrem této studie je, že efektivita a bezpečnost vnitřního a vnějšího užívání aloe jsou vzhledem k farmakologické komplexnosti tohoto léčiva a nesrovnalostem v literatuře až doposud nedostatečně prozkoumané.[7]

Starší studie účinku aloe pravé z druhé půlky 20. století často přinášely rozporuplné výsledky, které byly v některých případech způsobeny omylem v determinaci rostlin, špatných materiálem (např. z příliš mladých rostlin) nebo přídavkem jiné aktivní substance, jako jsou např. antibiotika.[11][7] V roce 1949 byla např. provedena studie účinnosti mnoha vzorků semenných rostlin proti Mycobacterium tuberculosis, původci tuberkulózy. Nejúčinnější z nich se ukázala Aloe vera. V roce 1963 byla provedena další studie, v níž byl druh Aloe barbadensis (= Aloe vera) shledán neúčinným, zatímco Aloe chinensis (= Aloe vera) a Aloe succotrina se projevily jako nejúčinnější.[11][32][33]

Hojení ran a popálenin[editovat | editovat zdroj]

Při aplikaci gelu z aloe se na povrchu rány vytváří ochranný a zvlhčující film.[18] Dochází k rychlejšímu hojení, rána se rychleji uzavírá, je čistší a se zdravou granulující pokožkou. Studie prokázaly podstatný rozdíl v hojení oproti kontrolnímu vzorku, navíc se ukázalo, že aplikace aloe vera snižuje množství odumřelé tkáně v ráně. K rychlejšímu hojení dochází při zevní i při vnitřní (perorální) aplikaci.[34][21][22] Mimo to pomáhá gel z aloe stimulovat regeneraci buněk a má svíravé, zvláčňující, antivirotické, antibakteriální a antimykotické účinky. Je účinný mj. na lehká řezná poranění a odřeniny, otlaky, bodnutí hmyzem, pohmožděniny, akné a kazy na pleti, poškození kůže šťávou ze škumpy, kožní vředy, ekzémy a popáleniny. Nejlepší účinky má čerstvý a bezbarvý gel, tedy nekontaminovaný šťávou z povrchových částí listu.[18] Popáleniny 1. a 2. stupně se hojí rychleji, neboť účinné látky z gelu napomáhají mimo jiné regeneraci krevního zásobení. Naopak popáleniny 3. stupně působení aloe při klinických zkouškách vzdorovaly.[23]

V roce 1996 byla z aloe izolována nová látka s protizánětlivým působením, nazvaná C-glukosylchromon.[24] Jako další látka s prokazatelně protizánětlivým účinkem byl identifikován také nejhojněji zde zastoupený cukr, manóza-6-fosfát.[25] Různé studie potvrdily ochranné působení gelu z aloe proti škodlivému gama záření,[22] měkkému rentgenovému záření[26] a UV-B záření.[27]

Látky obsažené v listech napomáhají léčení kožních problémů jako jsou ekzémy, lupénka[28] a vysušená pokožka.

Trávicí systém[editovat | editovat zdroj]

Latex z aloe pravé působí jako silné projímadlo. Za tento účinek jsou odpovědné obsažené glykosidy, zejména barbaloin a isobarbaloin. Tyto látky samy o sobě projímavé nejsou, bylo však zjištěno, že se v tlustém střevě mění vlivem střevní flóry na aloe-emodin-9-anthron, aloe-emodin a další metabolity. Mezi jednotlivými lidmi jsou rozdíly v citlivosti na tyto látky a spolupůsobí i stravování. Účinek podporuje např. strava s obsahem železitých solí anebo na železo bohatého masa, zatímco cereálie a komplexní sacharidy jej tlumí. Výzkumy ukazují, že metabolity barbaloinu působí synergicky, neboť podávání čistých anthronů tak silný projímavý účinek nemá. Účinné látky zvyšují v tlustém střevě propustnost střevní sliznice, narušují rovnováhu v absorpci vody ze střeva, stimulují [peristaltika|peristaltiku]] a sekreci slizu, [7]

Imunita a obrana proti infekcím[editovat | editovat zdroj]

U polysacharidů obsažených v gelu aloe pravé byly mj. zjištěny imunostimulující účinky. Jedná se zejména o acemanan, dále glukomanan a galaktogalakturan.[29][30] Celkem nově byl v aloe vera rozpoznán nový glykoprotein s antialergenním působením, nazvaný alprogen.[35] Některými klinickými studiemi bylo potvrzeno protizánětlivé, antivirotické a antibakteriální působení extraktu z Aloe vera.[30][31]

In vitro bylo zjištěno rovněž baktericidní působení na Streptococcus agalactiae, Enterobacter cloacae, Klebsiella pneumoniae, Pseudomonas aeruginosa, Serratia marcescens a Citrobacter sp., bakteriostatické působení na Staphylococcus aureus, Streptococcus pyogenes a Salmonella paratyphi a inhibiční na Mycobacterium tuberculosis a Bacillus subtilis.[10][36] Při studiích in vitro byl dokonce prokázán vliv na zpomalení replikace viru HIV, pokusy in vivo však byly bez znatelného účinku.[30]

Účinek na metabolismus[editovat | editovat zdroj]

Při podávání gelu z aloe bylo klinicky prokázáno snížení hladiny krevního cukru a triglyceridů u diabetických pacientů. Gel má rovněž antioxidační účinky. U myší s uměle navozenou diabetes bylo zjištěno zmírnění oxidativního poškození mozku způsobeného nahromaděnými radikály, stejně jako snížená peroxidace lipidů v ledvinách. Při srovnávací studii s podáváním gelu z aloe a placeba byl u pacientů zjištěn významný pokles hladiny cholesterolu, triglyceridů a nízkodenzitních lipoproteinů v krvi. Byla rovněž provedena rozsáhlá studie s 5000 pacienty s onemocněním srdce, jimž byl ve stravě podáván gel z aloe po dobu 3 měsíců. Výsledkem bylo významné snížení hladiny cholesterolu, celkového obsahu tuků a triglyceridů v krevním séru. Pacienti, kteří měli navíc i cukrovku, vykazovali na lačno i po jídle sníženou hladinu glukózy v krvi.[7]

Protirakovinný potenciál[editovat | editovat zdroj]

Aloe-emodin, látka obsažená v malém množství v listech aloe pravé, byl zkoumán jako látka s potenciálně protirakovinným působením. Bylo zjištěno, že tato látka působí cytotoxicky proti některým typům nádorů včetně leukemických, zatímco normální buňky nepoškozuje. Dalšími látkami zkoumanými v souvislosti s protirakovinným působením jsou lektiny. Bylo zjištěno, že lektinová frakce z čerstvého aloe podporuje růst (proliferaci) normálních buněk, zatímco nádorových ne.[7]

Toxicita, vedlejší účinky a kontraindikace[editovat | editovat zdroj]

Toxické účinky a možnost akutního předávkování byly zjištěny pouze u latexu. Mezi hlavní příznaky náleží zejména prudký a silný průjem se všemi průvodními jevy, mezi něž patří především ztráta tekutin a draslíku a nerovnováha elektrolytů. Kontraindikace vnitřního podávání jsou podobné jako u jiných přípravků s kontaktním projímavým účinkem, jako je např. Senna nebo krušina olšová. Latex by neměl být podáván pacientům se zánětlivým onemocněním trávicího traktu, zúžením a neprůchodností střev, s křečemi, kolikou, krvácejícími hemoroidy, zánětem ledvin a nediagnostikovanými trávicími potížemi. Vnitřní podávání není doporučeno těhotným a kojícím ženám a dětem do 10 let věku. Užívání projímadel tohoto typu delší než 2 týdny vyžaduje lékařský dohled. Možné vedlejší účinky použití latexu jako projímadla zahrnují zejména břišní bolesti a křeče.[8][37][7]

Gel z aloe pravé byl při testování na akutní toxicitu shledán netoxickým. Jeho vnější aplikace je možná podle potřeby i vícekrát denně a bez omezení.[15] Byly zaznamenány řídké případy kontaktní dermatitidy, dále erythrema nebo fotosensitivita po vnější aplikaci gelu.[10][7]

Při domácí přípravě a užívání prostředků z aloe je třeba použít skutečně druh aloe pravá, neboť některé příbuzné druhy jsou jedovaté.[6] K získání gelu k vnější aplikaci se též používá druh aloe stromovitá (Aloe arborescens), který se často pěstuje jako pokojová rostlina. Účinek je obdobný jako u aloe pravé.[38]

Význam a využití v léčitelství a domácí medicíně[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá je bylina hojně používaná zejména v domácím lékařství a v alternativní medicíně. Ve Spojených státech amerických je to dokonce jedna z nejpopulárnějších bylin využívaných v domácím léčení. V obecném povědomí je zapsána zejména jako nejúčinnější přírodní prostředek na léčbu popálenin a odřenin.[7]

Z ale pravé se též vyrábí esence pro aromaterapii. Je doporučována pro případy, kdy enormní pracovní nasazení nebo tendence k workoholismu přerostou v celkové vyčerpání.[39] Gel z aloe se též využívá jako nosná substance esencí při léčbě ekzému.[40]

V bylinném lékařství se latex z listů aloe používá zejména jako razantní avšak šetrné projímadlo, jehož účinek se projevuje zejména v tlustém střevě. Účinek se dostavuje do 8 hodin po podání. Užití tohoto projímadla se doporučuje zejména u chronické zácpy, která nereaguje na jiné terapie. Zevně se čerstvá šťáva z listů používá na hnisavé rány, kožní záněty, jizvy, popáleniny a flegmóny. Při ošetřování popálenin se doporučuje přiložit rozříznutý list přímo na postižené místo.[38]

Využití aloe v homeopatii je obdobné jako v alopatické medicíně. Přípravky ze sušené šťávy (latexu) v ředění D3 až D4 jsou doporučovány na střevní potíže, při hemoroidech, zácpě i průjmech, přípravky ze šťávy z čerstvých listů (gelu) zevně na nejrůznější kožní potíže. Přisuzuje se jim zejména protizánětlivé a fytoncidfytoncidní působení.[38]

Význam a využití v tradiční (neevropské) medicíně[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá je důležitou součástí tradiční medicíny zejména v Indii, Číně, jihovýchodní Asii, Karibiku a v Japonsku, využívána je i v Africe, Pákistánu, zemích Středního východu, Arábii aj. V rámci rozličných kultur je používána k obdobným účelům.[20][7]

Indická medicína[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá je stabilní součástí indické medicíny a je pěstována po celé Indii. Divoce roste na pobřežích států Maháráštra a Gudjžarát a v jižní části Indie. Sušená šťáva (latex) je je používána vnitřně jako purgativum a emmenagogum (přípravek zvyšující prokrvení pánve a dělohy) a je také doporučována při jaterních onemocněních a bolestivé menstruaci. Gel se používá zevně zejména na poranění a popáleniny jako zvhčovadlo kůže s protizánětlivým a antimikrobiálním působením.[41] V tradiční indické ajurvédské medicíně je aloe používána vnitřně jako laxativum, odčervovadlo, přípravek na léčení hemoroidů a také jako děložní stimulans pro regulaci menstruace. Zevně je aplikována zejména na ekzémy a lupénku.[15]

Čínská medicína[editovat | editovat zdroj]

V tradiční čínské medicíně se aloe vnitřně používá při zácpě, gastritidě, špatném trávení, bolestech břicha, kožních problémech, pálení žáhy, hypertenzi nebo hypotenzi, při bolestech hlavy a závratích. Zevně se aplikuje na popáleniny, omrzliny, odřeniny, pokousání hmyzem, akné a hemoroidy.[42] V tradičním popisu účinku je latex z aloe charakterizován jako chladný a hořký, pročišťující horkost, směřující dolů, s tropizmem ke dráze jater, srdce a sleziny. Povaha gelu je charakterizována jako chladná a vlhká.[15][42]

Arabská medicína[editovat | editovat zdroj]

V Arábii se čerstvý gel z aloe pravé aplikuje na čelo při bolestech hlavy a také se používá jako ochlazující prostředek při horečkách. Rovněž má využití při léčení zranění a zánětu spojivek a jako desinfekční prostředek a projímadlo.[15]

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Aloe pravá jako pokojová rostlina

Aloe vera lze v České republice pěstovat jako přenosnou kbelíkovou nebo jako pokojovou rostlinu. Vyžaduje propustnou písčitou půdu a plné slunce podobně jako jiné sukulenty. V létě je vhodná středně silná zálivka a roatlinu lze umístit venku či na balkoně. Zimní teploty by neměly klesnout pod 5 °C, vhodné je chladnější světlé místo u okna a velmi slabá zálivka. Rostlina kvete v květnu a červnu. Rozmnožuje se odnožemi, které se tvoří v letních měsících okolo mateřské rostliny, dále řízkováním nebo výsevem semen.[43] Jako „léčivé aloe“ jsou ovšem častěji v bytových podmínkách pěstovány otužilejší rostliny z okruhu aloe stromovité (Aloe arborescens) se srovnatelnými léčivými účinky. Druh Aloe vera lze pěstovat jako venkovní rostlinu v oblastech, kde nejnižší teploty neklesají pod −5 °C (USDA zóna 9b až 11),[44] v Evropě tedy např. v jižní Itálii či jižním Španělsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The Plant List [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  2. NOVÁK, Jiří; POŘÍZ, Jindřich; MAŇAS, Michal, aj. Aloe vera (aloe vera) [online]. BioLib.cz, 2005-04-15 23:38:58 CET, rev. 2007-01-09 19:03:40 CET, [cit. 2009-12-05]. Dostupné online.  
  3. a b c The genus Aloe. Botanical Notes. Jul 2009, čís. 1.  
  4. ŠMÍD, Miloslav. Průvodce odbornými názvy rostlin. Praha : Brázda, 2002. ISBN 80-209-0302-X. (česky) 
  5. a b Flora of China: Aloe vera [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c LLAMAS, Kirsten Albrecht. Tropical Flowering Plants. Cambridge : Timber Press, 2003. ISBN 0-88192-585-3. (anglicky) 
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q BOUDREAU, MD; BELAND, FA. An evaluation of the biological and toxicological properties of Aloe barbadensis (Miller), Aloe vera. Journal of enviromental science and health. Apr. 2006, čís. 24.  
  8. a b c d e f The Who monographs on selected medicinal plants vol. 2. [s.l.] : World Health Organization Geneva, 1999. (anglicky) 
  9. HOLMES, Walter C; WHITE, Heather L. Flora of North America: Aloe vera [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c d SHELTON, RM. Aloe vera, its chemical and therapeutic properties. International journal of dermatology. 1991, čís. 30, s. 679–683.  
  11. a b c d e COATS, Bill C; AHOLA, Robert Joseph. The Silent healer: A modern study of Aloe vera. Martinsville : Fideli Publishing, 2010. ISBN 978-1-60414-221-1. (anglicky) 
  12. a b BALASUBRAMANIAN, J; NARAYANAN, N. Aloe vera: The nature's gift. Species. Mar 2013, čís. 2.  
  13. HALLER, JS.. A drug for all seasons, medical and pharmacological history of aloe. Bulletin of New York Academy of Medicine. 1990, čís. 66, s. 647–659.  
  14. a b VASISHT, Karan; KUMAR, Vishavjit. Compendium of Medicinal and Aromatic Plants. Vol. I: Africa. Trieste : ICS Unido, 2004. (anglicky) 
  15. a b c d e f g KEMPER, Kathi J; CHIOU, Victoria. Aloe vera [online]. The longwood herbal task force, 1999. Dostupné online. (anglicky) 
  16. MUSSELMAN, Lytton John. Figs, Dates, Laurel, and Myrrh. Plants of the Bible and the Quran. Portland : Timber Press, 2007. ISBN 978-0-88192-855-6. (anglicky) 
  17. Bible. Překlad 21. století [online]. . Dostupné online. (česky) 
  18. a b c DEVI, Radha; RAO, Madhusudan. Cosmetical applications of Aloe gel. Natural product radiance. 2005, čís. 4.  
  19. Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Výroční zpráva 2009 [online]. . Dostupné online. (česky) 
  20. a b HANDA, S. S. et al.. Compendium of Medicinal and Aromatic Plants. Vol. II: Asia. Trieste : ICS Unido, 2006. (anglicky) 
  21. a b DAVIS, RH et al. Wound healing. Oral and topical activity of Aloe vera. J Am Podiatr Med Assoc.. Nov 1989, čís. 79, s. 559-562.  
  22. a b c ROBERTS, Dianna B; TRAVIS, Elisabeth L. Acemannan-containing wound dressing gel reduces radiation-induced skin reactions in C3H mice. International Journal of Radiation Oncology. 1995, čís. 32. Dostupné online.  
  23. a b HEGGERS, John P. et al. Beneficial Effects of Aloe in Wound Healing. Phytotherapy Research. 1993, čís. 7, s. 48-52.  
  24. a b HUTTER, JA et al. Antiinflammatory C-glucosyl chromone from Aloe barbadensis. Journal of natural products. May 1996, čís. 59, s. 541-543.  
  25. a b DAVIS, RH et al. Anti-inflammatory and wound healing activity of a growth substance in Aloe vera. J Am Podiatr Med Assoc. Feb 1994, čís. 84, s. 77-81.  
  26. a b Protective effects of Aloe arborescens on skin injury induced by x–ray irradiation. Studies on chemical protectors against radiation. 1990, čís. 110, s. 876-884.  
  27. a b LEE, CK; HANS, SS et al. Prevention of ultraviolet radiation-induced suppression of accessory cell function of Langerhans cells by Aloe vera gel components. Immunopharmacology. 1997, čís. 37, s. 153-162.  
  28. a b CHOONHAKARN, C et al. A prospective, randomized clinical trial comparing topical aloe vera with 0.1% triamcinolone acetonide in mild to moderate plaque psoriasis. Journal of the European Academy of Dermatology and Venereology. Feb 2010, čís. 24, s. 168-172.  
  29. a b IM, Sun-A et al. In vivo evidence of the immunomodulatory activity of orally administered Aloe vera gel. Archives of Pharmacal Research. 2010, čís. 33, s. 451-456.  
  30. a b c d HARRIS, C; PIERCE, K et al. Efficacy of acemannan in treatment of canine and feline spontaneous neoplasms. Molecular biotherapy. Dec 1991, čís. 3(4), s. 207-213.  
  31. a b MAZZULLA, Sergio et al. Protective Effect of Aloe vera (Aloe barbadensis Miller) on erythrocytes anion transporter and oxidative change. Food and Nutrition Sciences. 2012, čís. 3, s. 1697-1702.  
  32. GOTTSHALL, RY; LUCAS, EH et al. The occurrence of antibacterial substances active against Mycobacterium tuberculosis in seed plants. The journal of clinical investigation. Sep 1949, čís. 28, s. 920-923.  
  33. FLY, LB; KIEM, I. Test of Aloe vera for antibiotic activity. Economic Botany. 1963, čís. 17, s. 46-49.  
  34. SAWAD, AA. Topical activity of Aloe vera exctract on excision wound-healing of skin in rabbits: Clinical and histological study. Basrah journal of veterinary research. Nov 2006, čís. 5. Dostupné online.  
  35. RO, Jai Youl et al. Inhibitory mechanism of aloe single component (alprogen) on mediator release in guinea pig lung mast cells activated with specific antigen-antibody reactions. Journal of Pharmacology and Experimental Therapeutics. 2000, čís. 292. Dostupné online.  
  36. FUJITA, K; TERADAIRA, R. Bradykininase activity of aloe exctract. Biochemical pharmacology. 1976, čís. 25, s. 205. (anglicky) 
  37. BRUNTON, Laurence L; LAZO, John S; PARKER, Keith L. Godman & Gilmann's the pharmacological basis of therapeutics. 11. ed.. New York : McGraw Hill, 2006. ISBN 0-07-160891-5. (anglicky) 
  38. a b c JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A.. Herbář léčivých rostlin 1. díl. Praha : Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0. (česky) 
  39. MAROHN, Stephanie. Natural medicine first aid remedies. Charlottesville : HRPC, 2001. ISBN 1-57174-218-2. (anglicky) 
  40. SCHNAUBELT, Kurt. The healing intelligence of essential oils. The science of advanced aromatherapy. Vermont : Healing Arts Press, 2011. ISBN 978-1-59477-815-5. (anglicky) 
  41. KHARE, C.P.. Indian Medicinal Plants. New Delhi : Springer, 2007. ISBN 978-0-387-70637-5. (anglicky) 
  42. a b VALÍČEK, Pavel et al.. Léčivé rostliny tradiční čínské medicíny. Hradec Králové : Svítání, 1998. ISBN 80-86198-01-4. (česky) 
  43. BURKI, Moritz. Pokojové a nádobové rostliny pro byt i balkony: Velký obrazový atlas. Stručné charakteristiky a tabulky od A do Z. Praha : Knižní klub, 2007. ISBN 978-80-242-1766-6. S. 52. (česky) 
  44. Aloe vera [online]. Dave's Garden. Dostupné online.