Výživné
Výživné (obecně také alimenty) nejčastěji představuje peníze, kterými má rodič povinnost přispívat na potřeby svého dítěte, pokud není schopno samo se živit. Podle českého zákona o rodině ale mezi rodiči a dětmi platí vzájemná vyživovací povinnost, stejně jako mezi ostatními příbuznými i manžely.
O vyživovací povinnosti rozhoduje vždy soud, výjimkou je pouze jím schválená dohoda rodičů o výživném na nezletilé dítě. Při stanovení výživného se přihlíží jak k odůvodněným potřebám oprávněného (vyživovaného), tak ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného (toho, kdo má výživné poskytovat). Nelze je však přiznat, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Výživné se pak převážně hradí v každý měsíc se opakujících částkách, a to vždy na měsíc dopředu. U institutu výživného platí, že započtení je možné pouze dohodou (vyloučeno je však u výživného na nezletilé děti), promlčet se mohou pouze jeho jednotlivá plnění, nikdy se nepromlčí jako celek, a pokud by došlo k jeho změně či k úplnému zrušení, tak se již spotřebované výživné nevrací.[1]
Obsah |
Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí[editovat]
Rodiče mají povinnost dle svých schopností, možností a majetkových poměrů přispívat na výživu svého dítěte, a to tak, aby se mohl podílet na jejich životní úrovni, a až do doby, dokud není schopno se živit samo. Pokud by tuto povinnost některý z rodičů neplnil, rozhodne o ní soud, pokud by šlo o dítě nezletilé, tak i bez návrhu (postačí např. podnět orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Nezletilé dítě zastupuje v soudním řízení jeho zákonný zástupce, tedy převážně rodič, do jehož péče bylo svěřeno, nicméně výživné je vždy stanoveno jako právo daného dítěte, neboť jde o zabezpečení jeho výživy. Soud v řízení o stanovení vyživovací povinnosti přihlédne vždy nejen k potřebám dítěte a možnostem rodiče, ale také k tomu, jak jinak o něj rodič pečuje, i jak se stará o případnou společnou domácnost. Pokud by to bylo v možnostech rodiče, tak se navíc za odůvodněnou potřebu dítěte bere i tvorba úspor, které by měly zabezpečit jeho přípravu na budoucí povolání.[2]
Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je ale vzájemná, tedy pokud výživu potřebují rodiče, mají ty jejich děti, které jsou schopny se samy živit, povinnost jim slušnou výživu zajistit. Je-li takových dětí více, jejich povinnost je podle jejich schopností, možností a majetkových poměrů poměrná.[3]
Sjednocení výživného na nezletilé děti[editovat]
V roce 2010 byla v Česku snaha sjednotit výši výživného na nezletilé děti. Ministerstvo spravedlnosti pod vedením Daniely Kovářové vydalo doporučující tabulku výše výživného, stanovenou v závislosti na věku dítěte:[4]
| Věk dítěte | Díl z čistého příjmu připadající na výživné |
|---|---|
| 0 - 5 let | 11 - 15 % |
| 6 - 9 let | 13 - 17 % |
| 10 - 14 let | 15 - 19 % |
| 15 - 17 let | 16 - 22 % |
| 18 a více let | 19 - 25 % |
Tato tabulka má ale jen orientační charakter, o konkrétní výši výživného vždy rozhoduje soud.
Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými[editovat]
Vyživovací povinnost mají i všichni předci a potomci navzájem, ovšem jen tehdy, pokud ji nutně potřebují. Ovšem platí, že příbuzní vzdálenější ji musí plnit, jen pokud jí nemohou dostát příbuzní bližší. Pokud je více povinných v témže stupni příbuzenství (sourozenci), pak je jejich vyživovací povinnost vůči oprávněnému příbuznému poměrná, a to vzhledem k jejich schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům.[5]
Vyživovací povinnost mezi manžely[editovat]
Také manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž je přednostní před vyživovací povinnosti jejich dětí (viz výše) a platí, že hmotná a kulturní úroveň obou má být v zásadě stejná. Pokud ji jeden z manželů neplní, o jejím rozsahu může na návrh rozhodnout soud, který přihlédne k péči o společnou domácnost.[6] Tuto vyživovací povinnost je ale nutné odlišovat od povinnosti hradit náklady společné domácnosti, o které také může rozhodnout soud, protože výživné náleží přímo oprávněnému manželovi.[7]
Vzhledem k tomu, že jde o vyživovací povinnost mezi manžely, tak platí jen během trvání manželství, nicméně i po rozvodu může ten z manželů, který náhle není schopen sám se živit, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému tím byla způsobena závažná újma, u soudu žádat, aby mu vůči bývalému manželovi přiznal právo na podobné výživné. Tedy také takové, které zajistí v zásadě stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou. Pokud soud vyhoví, platí tato zvláštní vyživovací povinnost jen po dobu tří let od rozvodu a navíc uzavřením nového manželství oprávněným zaniká. Kromě toho se jí povinný bývalý manžel může zprostit poskytnutím jednorázové částky, pokud s tím oprávněný bude souhlasit.[8]
Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce[editovat]
Specifickou formou výživného je povinnost otce, za kterého ale není matka nově narozeného dítěte provdána, jí přiměřeně a po dobu dvou let od porodu finančně přispívat a zároveň jednorázově přispět na náklady spojené s těhotenstvím a porodem (slehnutím). Takovou povinnost má sice jen skutečný otec, ale dokud není otcovství určeno, může být pravděpodobný otec soudně donucen, aby potřebnou částku poskytl předem.[9]
Odkazy[editovat]
Reference[editovat]
- ↑ § 86 a § 96–99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „ZoR“)
- ↑ § 85–86 ZoR
- ↑ § 87 ZoR
- ↑ Doporučující tabulka pro stanovení výše výživného
- ↑ § 88–90 ZoR
- ↑ § 91 ZoR
- ↑ § 19 ZoR
- ↑ § 93 a § 94 ZoR
- ↑ § 95 ZoR
