Alice z Thouars
| otec | Guy z Thouars |
|---|---|
| matka | Konstancie Bretaňská |
| manžel | Petr I. Bretaňský |
| syn | Jan I. |
| dcera | Jolanda |
| syn | Artur |
Alice z Thouars (bretonsky Alis Breizh, francouzsky Alix de Thouars, 5. září 1201 – 21. října 1221) byla bretaňská vévodkyně.
Obsah |
Život [editovat]
Alicina matka Konstancie byla po smrti svého otce Conana IV. dědičkou Bretaně a velice žádanou partií. Alice se narodila z třetího manželství své matky s Guyem z Thouars a matka záhy po porodu zemřela.[1] Nevlastními sourozenci byli Artur a Eleonora, kteří se stali oběťmi války o dědictví po strýci Richardovi Lví srdce. Roku 1202 byli po bitvě u Mirabeau zajati. Artur byl pravděpodobně zavražděn druhým strýcem Janem Bezzemkem[2] a Eleonora mnoho let vězněna.[3]
Bretaňští baroni po Arturově smrti uznali dědická práva malé Alice a Guy z Thouars se stal regentem až do roku 1206, kdy regentství převzal francouzský král Filip II. Roku 1213, krátce po otcově smrti, byla mladičká Alice za horlivé podpory bretaňské šlechty[4] provdána za Petra z Dreux, králova bratrance. Ženich byl mladším synem z boční linie Kapetovců a sňatek s bretaňskou dědičkou byl zásahem štěstěny. Z manželství se narodily tři děti a narození toho posledního zaplatila Alice životem. Z posledních let manželství[5] pochází zpodobnění Petra, Alice a obou starších dětí na vitrážích jižní rozety v katedrále Notre-Dame v Chartres, kterou Petr financoval.[6]
Svému vévodství Alice fakticky nikdy nevládla. Byla pohřbena po boku svých rodičů v klášteře Notre-Dame Villeneuve u Nantes. Ovdovělý Petr se stal poručníkem malého Jana, budoucího bretaňského vévody.[7]
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ www.mittelalter-genealogie.de
- ↑ GALLIOU, Patrick; JONES, Michael. Bretonci. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-202-2. s. 209.
- ↑ www.tudorplace.com
- ↑ Bretonci, str. 209
- ↑ KOVÁČ, Peter. Katedrála v Chartres. Francouzské umění rané a vrcholné gotiky. Praha : Eminent, 2007. s. 60-61.
- ↑ www.cathedrale-chartres.fr
- ↑ Bretonci, str. 210
