Alice Sasko-Koburská

Alice Sasko-Koburská, plným jménem Alice Maud Mary (25. dubna 1843, Londýn – 16. prosince 1878, Darmstadt) byla původem britská princezna a sňatkem velkovévodkyně hesenská.

Životopis

Původ, dětství a mládí

Alice, zvaná Alix, se narodila v Buckinghamském paláci v Londýně jako třetí z devíti dětí britské královny Viktorie a jejího manžela prince Alberta.

Princezna dostala své první jméno díky premiéru Williamu Lambovi, královnině oblíbenci, jenž měl toto jméno v oblibě. Druhé jméno Maud (staroanglická verze jména Matylda) dostala po své kmotře, princezně Žofii Matyldě Gloucester, sestřenici Jiřího III., jméno Marie proto, že se narodila v tentýž den jako její teta Marie, vévodkyně z Gloucesteru, dcera Jiřího III. Křest proběhl v kapli Buckinghamského paláce 3. června.

Její narození bylo nicméně přijato se smíšenými pocity, Královská tajná rada poslala princi Albertovi gratulaci a kondolenci proto, že se narodila další dcera.

Viktorie i Albert preferovali monarchii založenou na rodinných ctnostech a tomu odpovídal i způsob výchovy jejich potomků. Tu připravil její otec a jeho blízký přítel, baron Stockmar. Byla vychovávána spolu s jejími dvěma staršími sourozenci ve velmi skromných podmínkách, učili se m. j. i vařit, pracovat na zahradě či stolařským pracím. Alice byla fascinovaná životem obyčejných obyvatel Balmoralu, kde byla nejšťastnější. V roce 1854, v době krymské války, navštěvovala jedenáctiletá Alice spolu s matkou a starší sestrou londýnské špitály pro raněné vojáky.

Byla nejcitlivější z celé rodiny a velmi vnímavá k utrpení ostatních. Nejsilnější vztah měla s bratrem Eduardem (budoucím králem Eduardem VII.) a starší sestrou Viktorií (budoucí německou císařovnou), proto velmi těžce nesla, když se Viktorie v roce 1858 provdala za Fridricha III. Pruského.

Byla oporou své babičky (princezna Viktorie Sasko-Kobursko-Saalfeldská) v nemoci a po její smrti, když se královna Viktorie zhroutila, stala se i její oporou. Královna psala o své dceři svému strýci, belgickému králi Leopoldu I.: "Dobrá, drahá Alice, plná citu, lásky a starosti o mne.". Princezna pečovala i o nemocného otce, prince Alberta, po jehož smrti se stala neoficiálním matčiným zástupcem (přitom jí napomáhala její mladší sestra Luisa).

Manželství a potomci

1. července roku 1862 se provdala za hesenského prince Ludvíka a stala se princeznou hesenskou (von Hessen und bei Rhein). Svatba se konala na zámku Osborne na ostrově Wight; v den svatby udělila královna Viktorie velkovévodovi Ludvíkovi titul královská výsost (ten však platil jen ve Spojeném království). Alice s manželem se usadili v hesenské metropoli Darmstadtu.

13. června 1877 zemřel bez potomků velkovévoda hesenský Ludvík III. a na hesenský trůn nastoupil Alicin manžel jako Ludvík IV., stav se tak velkovévodou a Alice velkovévodkyní.

Z jejich manželství vzešlo sedm potomků (dva chlapci a pět dívek):

Viktorie (1863-1950), žena Ludvíka Battenberga, markýze Milford Haven (1854-1921); jejich dcera Alice byla matkou Filipa Mountbattena, manžela britské královny Alžběty II.;
Alžběta (1864-1918), jako Jelizaveta Fjodorovna žena Sergeje Alexandroviče, ruského velkoknížete (1857-1905), syna cara Alexandra II.;
Irena (1866-1953), žena Jindřicha Pruského (1862-1929), syna pruského krále Fridricha III.;

Alice Sasko-Koburská na snímku z roku 1869

Ernest Ludvík (1868-1937), velkovévoda hesenský;
Fridrich (1870-1873);
Alix (1872-1918), jako Alexandra Fjodorovna poslední ruská carevna – žena cara Mikuláše II.;
Marie (1874-1878);

Z Aliciných dětí čtyři skončily tragicky: nejmladší syn Fridrich zemřel ve věku dvou let na následky vnitřního krvácení po zranění, když vypadl při hře se svým starším bratrem z okna Aliciny ložnice (byl hemofilik a nebyla šance na jeho záchranu), a nejmladší dcerka Marie zemřela ve čtyřech letech na tyfus (kterým se posléze nakazila a na něj později zemřela i Alice). Nejtragičtější konec však čekal obě její dcery provdané do Ruska za členy vládnoucí dynastie Romanovců – Alix (ruská carevna Alexandra Fjodorovna) byla spolu s celou svou rodinou 17. července roku 1918 zavražděna bolševiky, o pouhý den později pak s dalšími členy dynastie byla zavražděna její starší sestra Alžběta.

Charitativní činnost

Alicina povaha i výchova ji vedly k intenzivní charitativní činnosti a k péči o potřebné. Byla následovnicí Florence Nightingalové (průkopnice organizované ošetřovatelské péče pro raněné vojáky), a např. pro péči o raněné v prusko-rakouské válce (v níž Hesensko stálo na straně Rakouska) v roce 1866 založila s Ludvíkem Alice-Frauenverein (Unie žen), která měla školit zdravotní sestry a pomocný personál. Založila rovněž "Alicinu nemocnici", která je v Darmstadtu dodnes.

Po porážce ve válce bylo vévodství rozvráceno, většina jeho obyvatel zbídačená. Vévodská rodina vedla krajně skromný způsob života, zcela se odlišující od obvyklých představ o královském přepychu.

Alice se sama starala o děti, věnovala mnoho pozornosti jejich výchově a vzdělání, snažíc se jim vštípit, že není vhodné pyšnit se svým původem, ale že o lidech je třeba soudit podle jejich činů, že v životě je třeba se chovat vždy čestně...

Udržovala kontakty s mnoha známými osobnostmi své doby, např. s Brahmsem či Tennysonem. Sama byla obdařena výrazným hudebním a uměleckým nadáním a podporovala umění jako rozšíření svých dobročinných činností.

Smrt

V listopadu roku 1878, po návratu z cest po Evropě, celá rodina vyjma Alice a Alžběty onemocněla záškrtem a Alice, pečujíc o své blízké, posléze onemocněla rovněž. Když totiž v důsledku nemoci zemřela 16. listopadu nejmladší dcerka – Marie, Alice před ostatními dětmi smrt jejich sestřičky tajila, po neustálých otázkách syna Ernesta Ludvíka však dětem tuto zlou zprávu sdělila, políbivši je přitom - a nakazila se. Vyčerpaná náročnou péčí o děti, oslabená žalem, podlehla nemoci 14. prosince, čtyři týdny po Marii, ve věku 35 let. Byla pohřbena v rodinné hrobce v Rosenhöhe v Darmstadtu.

Dědičná zátěž

Přes svou matku byla nositelkou hemofilie; její geny předala svým dcerám, od nichž se rozšířily do evropských královských rodin.

V roce 1872 byla hemofilie diagnostikována u Alicina syna Fridricha. Diagnóza znamenala pro evropské královské domy otřes: uběhlo dvacet let od chvíle, kdy královna Viktorie přivedla na svět svého hemofilického syna Leopolda, a Fridrichova nemoc byla prvním potvrzením skutečnosti, že tato porucha krvetvorby je dědičná. Následující rok Fridrich utrpěl nehodu, když vypadl z okna na dřevěné schody a zemřel na krvácení do hlavy.

Přinejmenším dvě z Aliciných dcer byly rovněž nositelkami dispozice k nemoci – hemofilií trpěli synové Ireny (pruští princové Valdemar a Jindřich) a jediný syn Alix, ruský cesarevič Alexej Nikolajevič. Dcera Viktorie ani syn Ernest Ludvík nositeli dědičné nemoci nebyli. O dalších dvou dcerách se v tomto směru nic neví – Marie zemřela v dětství a Alžběta byla bezdětná.