Aleksa Šantić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aleksa Šantić

Aleksa Šantić (v srbské cyrilici Алекса Шантић, 27. května 1868, Mostar - 2. února 1924, tamtéž) byl bosenskosrbský básník, jeden z nejvýznamnějších pro srbskou i bosenskou literaturu přelomu 19. a 20. století.

Původem byl z obchodnické rodiny a studoval v řadě evropských měst, jako např. Terst, či Ljubljana. Když se vrátil zpět do Mostaru, byl překvapen tichem, které následovalo po potlačení protirakouské vzpoury. Tam se stal editorem časopisu Zora (Záře), věnujícího se společenským i kulturním událostem Hercegoviny. Kromě toho však také i spolupracoval s řadou jiných vlasteneckých organizací, které v té době v Mostaru i jeho okolí velmi rychle vznikaly. Názorově však Šantić chtěl přemostit bariéru mezi rozděleným muslimským a srbským obyvatelstvem. Ovlivněn bosňáckou lidovou tvorbou, sepsal řadu milostných básní - sevdalinek.

Šantić se jako básník profiloval zcela jinak, než jeho vrstevníci. Zatímco v literatuře regionu hrála prim témata i styl nastolený evropskou kulturou, Šantić se držel vlastenecké tématiky. Ve své básni "Ostajte ovdje" (1896 tvrdě zkritizoval všechny ty, kteří opouštěli svoji rodnou zem aby hledali úspěch v jiných krajích daleko od Hercegoviny. Ve známé básni „Pretprazničko veče“ (1910), napsané po smrti členů své rodiny, opsal samotu v domě srbské patriarchální domácnosti. Kromě toho byl autorem celé řady básní, které se v pozdější době zařadily mezi ty významnější, jako např. „Emina“ (1903), „Ne vjeruj“ (1905), „Što te nema?“ (1897), „Veče na školju“ (1904), „O klasje moje“ (1910) a „Moja otadžbina“ (1908). Šantić také přeložil Píseň otroka Svatopluka Čecha.