Akvatinta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Akvatinta (ve starší literatuře se můžeme setkat i s názvem zrnkový lept) je grafická technika. Řadíme ji do tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C5.

Název akvatinta je odvozen od italského acquatinta, což znamená obarvená voda. Akvatinta skutečně připomíná akvarel a její vynález podnítila potřeba přiblížit se v grafice lavírované kresbě a tisknout souvislé plochy barvy. Dosavadní grafické postupy vycházely jen ze systému čar.

Tato technika je dodnes velmi oblíbená, zejména při kombinaci technik. Akvatintu vynalezl Jean Baptiste le Prince roku 1768 a nedlouho poté ji vrcholným způsobem využil Francisco Goya.

Postup[editovat | editovat zdroj]

Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek je možné na desku naprášit ručně, ale protože prášek musí být rozmístěn co nejrovnoměrněji, používají grafikové často tzv. zaprašovací skříň. Je to bedna nebo skříň s utěsněnými dvířky, ve které je nasypaná rozdrcená kalafuna. Otočením bedny nebo pomocí kliky či vzduchového zařízení se prášek ve skříni uvede do pohybu. Po rozvíření se do skříně uloží deska a dveřka se zavřou. Zvířený prach klesá a usazuje se rovnoměrně na desce. Naprášená deska se opatrně vyjme a nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny neztransparentní. Ztransparentnění kalafuny znamená její roztavení a připečení k plechu. Je třeba, aby se jednotlivá zrnka nestekla dohromady. Po vychladnutí je deska připravena k grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem je možné začít leptat. Po chvíli (podle toho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón) se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALEKA Jan: Výtvarné umění. Výkladový slovník. Malířství, sochařství, grafika, Praha 1997
  • BOUDA Cyril: Grafické techniky, Praha 1979²
  • HOURA Miroslav: Jak se dívat na grafiku, Praha 1971
  • JUNA Zdeněk: Lept a příbuzné techniky, Praha 1954
  • KREJČA Aleš: Grafické techniky, Praha 1994²
  • KUBAS Jozef : Techniky umeleckej grafiky, Bratislava 1959
  • MARCO Jindřich: O grafice, Praha 1981

Související články[editovat | editovat zdroj]