Slucký pogrom

Aféra ve Slucku odkazuje na masakr tisíců Židů, ke kterému došlo ve městě Sluck v Bělorusku v Sovětském svazu v říjnu roku 1941 nedaleko města Minsk pod německou okupací za druhé světové války. Pachateli byly speciální síly gestapa a litevští spojenci Třetí říše. Během dvou dnů bylo zavražděno téměř 4 000 Židů spolu s tisíci dalšími obyvateli. Bezhlavé masové vraždění vedlo k tomu, že Bělorusové odporovali svým nacistickým okupantům.

Ve městě Sluck žilo mnoho Židů, stejně tak velké množství Bělorusů. Přestože německá vláda již dříve podepsala pakt o neútočení se Sovětským svazem, nacisté, kteří byli povzbuzeni úspěchem v západní Evropě, naplánovali a provedli operaci Barbarossa a 22. června 1941 napadli jejich bývalého spojence. Cestou zvýšili počet spojenců satelitních zemí.

27. října 1941 vstoupily do města čtyři roty vojenské policie umístěné v Kaunasu a to s úkolem zlikvidovat městské židovské obyvatelstvo do dvou dnů. Tato „speciální bezpečnostní operace“ byla vedena jednotkami „Einsatzgruppen“ z SS a jednala bez povolení místní nacistické civilní správy a bezpečnostních orgánů SS, které z populace uspořádaly různé specializované pracovníky.

Židé byli obklopeni, odstraněni ze svých domů a zavražděni hromadně v takovém šílenství, že nebyla zavražděna pouze jejich rasa. Bylo zmasakrováno i etnické obyvatelstvo této oblasti. Nacistická civilní správa v Bělorusku byla pobouřena poté, co vyvinula velké úsilí k získání přízně místního obyvatelstva v souladu s vůdcovými pokyny.

Generální komisař Běloruska Wilhelm Kube napsal protest svému nadřízenému a říšskému vůdci Heinrichu Himmlerovi:^[1]

Během akce bylo město obrazem hrůzy. S nepopsatelnou brutalitou ze strany německých policistů a zejména litevských partyzánů byli Židé, mezi nimi i Bělorusové, odebráni ze svých domovů a nahnáni dohromady. Všude ve městě byly slyšet výstřely a v různých ulicích byly nahromaděny mrtvoly zastřelených Židů. Bělorusové byli v největší nouzi, aby se z obklíčení mohli osvobodit.

Dopis končí:

Tuto zprávu předkládám ve dvou stejnopisech tak, že jedna kopie bude předána říšskému ministrovi. Klid a pořádek v Bělorusku nemůže být udržován metodami tohoto druhu. Pohřbít vážně zraněné lidi zaživa, kteří se snažili dostat z jejich hrobů, je tak podlé a odporné jednání, že by tyto incidenty měly být oznámeny vůdci (Führer) a říšskému maršálovi (Reichsmarschal).

Podle všeho nebyl Adolf Hitler o incidentu informován a poté se mylně domníval, že by nacističtí partyzáni mezi Bělorusy mohli podpořit Němce v pokračující invazi.

Centrum Simona Wiesenthala umístilo v roce 2008 Michaila Gorškova na seznam nejhledanějších nacistických válečných zločinců pro jeho údajnou účast na masakru.^[2]