Aberace (astronomie)

Jako aberace světla (též roční aberace nebo hvězdná aberace) se označuje odchýlení světelného paprsku přicházejícího od pozorovaného tělesa k pozorovateli, které je způsobené konečnou rychlostí světla, pohybem pozorovaného tělesa a pohybem pozorovatele.

Objev aberace v roce 1725 byl definitivním důkazem heliocentrické soustavy.

Tento jev lze pozorovat při ročním pohybu Země kolem Slunce. Při pohybu dochází v důsledku aberace ke změně úhlu, pod nímž se vůči Zemi pohybují paprsky světla jednotlivých hvězd. Pohyb Země kolem Slunce tedy způsobuje zdánlivý pohyb hvězd vzhledem k pozorovateli. Polohy hvězd na nebeské sféře opisují v průběhu roku elipsy, jejichž velká poloosa nezávisí na vzdálenosti hvězdy. Tím se aberace liší od paralaxy.

Aberace závisí na poměru okamžité rychlosti pozorovatele $v$ a rychlosti světla $c$ , dále pak na úhlu $\beta$ , který svírá směr k pozorované hvězdě se směrem k apexu sluneční soustavy. Pro aberaci $\alpha$ pak platí vztah

\operatorname {tg} \alpha ={\frac {v\operatorname {sin} \beta }{c}}

.

Maximální hodnota aberace je $\alpha$ = 20,47". Této velikosti nabývá paralaxa hvězdy odkloněné o 90° vůči apexu a nazývá se též aberační konstanta.

Související články