Abdulláh ibn az-Zubajr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Abdulláh ibn az-Zubajr (622?692, Mekka), syn Zubajra ibn al–Auváma, jednoho ze společníků proroka Muhammada, vnuk chalífy Abú Bakra, synovec Áišy, třetí Muhammadovy ženy. V letech 682–692 se prohlásil chalífou a vedl odboj proti umajjovským chalífům Jazídovi, Mu´ávijovi II., Marvánovi I. a Abdulmalikovi.[1]

Předpoklady převzetí chalífátu[editovat | editovat zdroj]

Abdulláhův otec Zubajr ibn al-Auvám byl blízkým proroku Muhammadovi.[2] V letech 656–657 vedl vzpouru proti Alího chalífátu a byl zabit v proslulé velbloudí bitvě nedaleko Basry. V rámci počátečního následování tradice při volbě nového chalífy, měl tak jeho syn Abdulláh ibn az-Zubajr vysokou šanci stát se novým chalífou, neboť byl synem jednoho z prvních Prorokových následovníků.[3]

Abdulláh ibn az-Zubajr se osvědčil v boji již jako mladík. Účastnil se tažení na byzantském pomezí a kolem roku 640 několika tažení proti sasánovské Persii. Poté byl převelen do severní Afriky. Zde v letech 642–643 uskutečnil tažení do Kyrenaiky a Tripolska, kde byly dobyty byzantské opěrné body.[4] Roku 648 pak Abdulláh ibn az-Zubajr postoupil na území dnešního Tuniska, kde porazil a zabil revoltujícího byzantského správce Řehoře a pronikl 160 km jižně od Kartága. Po roce 660, v době vlády Mu´áviji I. žil v ústraní.

Chalífa – boj s Umajjovci[editovat | editovat zdroj]

Když se v dubnu 680 ujal v Damašku vlády chalífa Jazíd z rodu Umajjovců, odebral se Abdulláh ibn az-Zubajr do Mekky, kde mohl využít práva azylu. Protože byl Jazíd odpočátku zaměstnán bojem s Alího synem al-Husajnem v Iráku, podařilo se místním odpůrcům Umajjovců přesvědčit Abdulláha, aby se postavil do čela povstání.[5] Umajjovci a jejich místodržící byli pak vypuzeni z Hidžázu a Abdulláh ibn az-Zubajr byl prohlášen chalífou.

Protože al-Husajn padl v bitvě u Karbaly, byl Abdulláh uznán chalífou i v Iráku a v části Egypta. Protože diplomatická jednání mezi Jazídem a opozicí selhala, rozhodl se umajjovský chalífa vypravit do Hidžázu vojsko. To v srpnu 683 porazilo u Medíny rebely a ovládlo ji. Následovalo tažení proti Mekce, kde však obléhatele dostihla zpráva o Jazídově smrti.[6] Situace se radikálně změnila a obléhatelé dokonce nabídli Abdulláhovi potvrzení jeho chalífátu, když přesídlí do Damašku..[5] To však Abdulláh odmítl, čímž dal příležitost Jazídovým nástupcům.

Jazídův nástupce Mu´ávija II. vládl pouhých čtyřicet dní, a poté byl nahrazen energičtějším Marvánem I. Ten roku 684 upevnil svou moc v Sýrii a podařilo se mu ovládnout Egypt, odkud vypudil Abdulláhovy stoupence.[7] Marván I. však roku 685 náhle zemřel, aniž by uskutečnil opětovné tažení do Hidžázu. I Abdulláh ibn az-Zubajr se v této době dostal do potíží, vzbouřil se proti němu dosud věrný Irák, a tak se jeho moc omezila pouze na Hidžáz.[8]

V letech 686–687 se vedly boje na území Iráku. V oblasti panovala naprostá anarchie a pohybovala se zde vojska několika protivníků. Vojska nového chalífy Abdulmalika byla roku 686 poražena, to dávalo příležitost cháridžitům k jejich teroristickým akcím a posilovalo vzbouřence, kteří s centrem v Kúfě, operovali proti Abdulláhu ibn az-Zubajrovi a jeho bratrovi Mus´ab ibn az-Zubajrovi. Abdulláhův bratr nakonec vzbouřence i cháridžity roku 687 porazil a z oblasti vytlačil.[9]

Umajjovský chalífa Abdulmalik byl mezitím napaden ze severu Byzantinci, a proto musel až do roku 690 vojenské akce proti Abdulláhu ibn az-Zubajrovi odkládat.[6] Až roku 691 došlo k jeho tažení do povodí Eufratu a porážce Abdulláhova bratra Mus´aba ibn az-Zubajra. Po pacifikaci Iráku pak v letech 691–692 Abdulmalik vzpouru zcela zlomil tažením proti Mekce. Jeho vojevůdce al-Hadždž ibn Júsuf město šest měsíců obléhal a stařičký Abdulláh ibn az-Zubajr padl jako jeden z posledních v bojích nedaleko Ka´aby.[9]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 248.
  2. F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.20.
  3. F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.50.
  4. R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova. s.247.
  5. a b F. Tauer, Svět Islámu s.50n.
  6. a b R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova. s.248.
  7. F. Tauer, Svět islámu, Praha 1984. s.52n.
  8. F. Tauer, Svět islámu, Praha 1984. s.53.
  9. a b F. Tauer, Svět islámu, Praha 1984. s.54.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUPUY, R. E., DUPUY, T. N.: Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. 1. vyd. Praha: Forma, 1996. 667 s. ISBN 80-721-3000-5
  • TAUER, Felix: Svět islámu. Praha, Vyšehrad, 1984.