Abbé Pierre

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Abbé Pierre

Abbé Pierre, původně Henri Antoine Grouès, (5. srpna 1912, Lyon, Francie22. ledna 2007, Paříž) byl francouzský katolický kněz, kapucín a nositel Řádu čestné legie.

Věhlas získal jako kazatel a charitativní pracovník, založil Emauzské hnutí, pečující o bezdomovce. V roce 2005 ho hlasy diváků France 2 umístily na 3. místo v anketě Největší Francouz všech dob, za Charlese de Gaulla a Louise Pasteura.

Život[editovat | editovat zdroj]

Abbé Pierre, tehdy Henri Groues, se narodil do velmi zámožné továrnické rodiny. V 19 letech vstoupil do řádu kapucínů. Kvůli plicní tuberkulóze ale musel po několika letech přísný řád opustit a stal se kaplanem v Grenoblu. Během 2. světové války se po obsazení Francie nacisty angažoval v odboji a pomáhal Židům utíkat do Švýcarska.[1]

Po válce byl několik let členem francouzského parlamentu. V roce 1949 založil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine Emauzské hnutí, jež se stará o chudé, zejména bezdomovce. V současnosti působí v 50 zemích světa. Veřejnosti se stal abbé Pierre známým během tuhé zimy na přelomu let 1953–54, kdy na vlnách rozhlasu emotivně burcoval k pomoci mrznoucím bezdomovcům. Jeho popularita pak ve Francii rok od roku rostla.[1]

Názory[editovat | editovat zdroj]

V posledních letech svého života se abbé Pierre od oficiální římskokatolické církve vzdálil. Ve své poslední knize „Můj Bože… proč“ z roku 2005 se nekonformně vyslovil k povinnému celibátu, homosexuálním partnerstvím či kněžskému svěcení žen.

Psal i o osobních tématech, např. svém vlastním zacházení se sexualitou. Přiznal, že několikrát měl letmé sexuální vztahy. „Ale nikdy jsem neměl pevný vztah, protože jsem nedovolil, aby sexuální touha ve mně zakořenila." Připustil, že zná sexuální touhu a „její velmi zřídkavé uspokojení, ale toto uspokojení bylo ve skutečnosti zdrojem nespokojenosti, protože jsem cítil, že jsem nebyl v pravdě.“[1]

Pierre také vyslovil lítost nad tím, že se papežství stalo „příliš mocným". Katolicismus se podle něj musí osvobodit od „římského poručníkování místním církvím". To je podmínkou pro to, aby se církev stala znovu „evangelijní“ a aby bylo možné smíření mezi křesťany.[1]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Každodenní něžnou pozornost ženy jsem nikdy nepoznal. Cítil jsem to jako bolest a utrpení, které mě provázelo každým dnem mého života.
— Abbé Pierre[2]
Kdyby mi znovu bylo osmnáct a kdybych věděl jen to, jak těžké je žít bez něžného pohlazení, a kdybych už nevěděl nic jiného, určitě bych neměl dost síly k radostnému vyslovení slibu čistoty. Ale kdyby mě někdo upozornil, že během této tak těžké cesty se člověk setká s projevy Boží něhy, pak ano, pak bych jistě celou svou bytostí řekl ano.
— Abbé Pierre[3]
Říci, co vím... Jakmile se do toho pustím, zjišťuji, že jde vlastně jen o několik málo jistot. Jsou tři: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska, a přece je pravda, že jsme milováni, a přece je pravda, že jsme svobodní.
— Abbé Pierre[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Abbé Pierre; Lenoir, Frédéric: Mon Dieu... pourquoi?, Plon Paris, 2005

Česky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Zemřel abbé Pierre, obhájce nejchudších. Ohlédnutí za životem legendárního nekonformního kněze, christnet.cz, 25. 1. 2007
  2. a b ABBÉ PIERRE: Testament, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2005, ISBN 978-80-7195-226-8
  3. Zřeknutí se něhy – nejtěžší oběť, kterou jsem přinášel celý život, pastorace.cz, 3. 8. 2012

Související články[editovat | editovat zdroj]