3. pěší pluk
Císařský a královský pěší pluk č. 3 (k.u.k. Infanterieregiment Nr. 3)[1] patřil mezi tradiční pluky habsburského císařství. Vznikl v roce 1715 a krátce po svém založení vstoupil do služby římského císaře Karla VI.. Od roku 1769 pluk používal označení „číslo 3“ a od roku 1780 přijal podle svého nového majitele název „Arcivévoda Karel“ č. 3 (Erzherzog Karl Nr. 3). Plukovní velitelství se nacházela po celé habsburské monarchii a nakonec se jeho domovem až do vypuknutí 1. světové války stala Morava a Slezsko.
| 3. pěší pluk | |
|---|---|
_in_Parade.png) Nadporučík 3. pěšího pluku ve vycházkové uniformě, 1914 | |
| Země |  Rakousko-Uhersko |
| Existence | 1715 - 1918 |
| Typ | pěchota |
| Podřízené jednotky | 4 pěší prapory |
| Nadřazené jednotky | Rakousko-Uherská armáda
|
| Účast | |
| Války | Válka o polské následnictví Válka o rakouské dědictví
|
Vznik jednotky[editovat | editovat zdroj]
Pěší pluk č. 3 vznikl 27. července 1715 na základě nařízení trevírského kurfiřta, biskupa osnabrückého, Karla Ignáce vévody z Lotrinska a Baru. Označení IR 3 (Infanterie Regiment No. 3) získal pluk při zavedení plukovních čísel v roce 1769.
Organizace pluku[editovat | editovat zdroj]
1715 – předpokládaný stav pluku byl 2300 mužů. Pluk měl 15 fyzilírských rot po 140 mužích a 2 granátnické po 100 mužích. Fyzilíři byli vyzbrojeni puškou na křesadlový zámek (fusile) tulejovým bodákem a sumkou se 40 náboji. Pět rot tvořilo prapor. Do pluku nesměli být verbováni Francouzi, Italové, Švýcaři, Poláci, Maďaři a Chorvati.[2]
Jméno jednotky[editovat | editovat zdroj]
- 1717: Infanterieregiment Jung-Lothringen zu Fuß
- 1769: Infanterieregiment von Lothringen No. 3
- 1780: Infanterieregiment „Erzherzog Karl“ Nr. 3
- 1860: Mährisches Infanterieregiment „Erzherzog Karl“ Nr. 3
- 1915: Infanterie Regiment Nr. 3
Historie jednotky[editovat | editovat zdroj]
Egalizační barva[editovat | editovat zdroj]
1726: bílý kabát, modré manžety
1738: bílý kabát, červené manžety
1767: bílý kabát, světle modré označení, bílé knoflíky
1868: tmavomodrá uniforma, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé[3]
1908: uniforma v barvě štičí šeď, výložky – nebeská modř, knoflíky bílé
1916: uniforma v barvě polní šeď, límcový rozlišovací proužek – nebeská modř
Verbovací obvod[editovat | editovat zdroj]
Pluk byl doplňován nejprve z oblasti Augsburgu, Řezna, Ulmu, Würzburgu a Bamberka. V letech 1766–1806 se jeho verbovací oblastí stal Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Niederrheinisch-Westfälischer Reichskreis). V roce 1781 obdržel v Dolních Rakousích okres Korneuburg a od roku 1872 v Haliči pomocný verbovací okres Přemyšl. V roce 1830 se stala doplňovací oblastí c.k. pěšího pluku č. 3 Morava. Klíčovým teritoriálním vojenským orgánem pro Moravu a Slezsko bylo Generální velitelství v Brně (k.k. Mährisch Schlesisches General Commando), které podléhalo přímo Dvorské válečné radě ve Vídni a po roce 1848 vídeňskému c.k. ministerstvu války. Nejpočetnější garnizony se nacházely v Olomouci, Brně a Opavě.[4] Nejprve pluk převzal po c.k. pěším pluku č. 29 brněnský verbovací okres, v roce 1853 po c.k. pěším pluku č. 1 doplňovací okres Uherské Hradiště a od roku 1857 doplňovací okres Kroměříž. V letech 1857–1860 verboval brance také z pomocné Trenčínské župy.[5]
Rakousko-turecká válka (1716–1718)[editovat | editovat zdroj]
Bitva u Petrovaradínu (5. srpna 1716) – první nasazení v boji. Pluk (dva prapory) byl postaven ve druhé linii v pěší divizi, které velel generál pěchoty Jan Josef Filip hrabě Harrach Rohrau. Pluku velel Emmanuel princ d'Elboeuf von Lothringen.
Obléhání a dobytí Temešváru (srpen – říjen 1716) – během obléhání Temešváru měl pluk svoje pozice u cesty na Arad, kde zajišťoval dělostřelectvo. Zde byl pluk prakticky celou dobu obléhání. Asistoval pouze při otevření přístupů před útokem na předměstí Velká Palanka.
Obléhání trvalo 42 dnů. Ztráty pluku – 20 mrtvých a 52 zraněných. Z důstojníků padl kapitán Geltinghausen, zranění byli kapitáni Altimus, Fessler a Doxal.[2]
Válka o polské následnictví (1733–1738)[editovat | editovat zdroj]
Během války o polské následnictví se odehrály bitvy nejen na území Polska a Německa, ale také v Itálii. V říjnu 1733 se nacházel hlavní stan pluku pod velením Leopolda hraběte z Lignéville v Mantově (Mantua), další bataliony sídlily v Miláně (Mailand) a Novaře. Velitel pluku převzal velení i nad plukem kanonýrů. Naverbovaní nováčci byli ponecháni k ostraze hranic v Jižním Tyrolsku a teprve 16. května 1734 se přemístili do Governola. Po obléhání Milána (30. prosince 1733) a Novary (7. ledna 1734) se rakouské jednotky stáhly do Mantovy a 2. května 1734 překročily řeku Pád (Po). V bitvě u Colorna, kde se pluk vyznamenal, padl 1. června 1734 Leopold hrabě z Lignéville.[6]
Válka o rakouské dědictví (1740–1748)[editovat | editovat zdroj]
Během válek o rakouské dědictví pluk bojoval v bitvách u Mollwitz (10. dubna 1741), Chotusic (17. května 1742), Hohenfriedbergu (4. června 1745), Hajnice (30. září 1745), u Rocoux (11. října 1746) a u Lawfeld (2. července 1747).
Prusko-rakouská válka (1866)[editovat | editovat zdroj]
Povstání v Bosně (1882)[editovat | editovat zdroj]
1. světová válka[editovat | editovat zdroj]
Dislokace pluku – únor 1914:
- velitelství pluku (Těšín)
- I. prapor (Doboj)
- II. a III. prapor (Těšín)
- IV. prapor (Kroměříž)
- nadřízené útvary: 12. pěší divize (I. armádní sbor)
- Zařazení praporů v srpnu 1914:
- I. prapor – 12. horská brigáda 48. pěší divize (XV. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Bosně a Hercegovině proti Srbsku
- II a III. prapor – 23. pěší brigáda 12. pěší divize (divize přímo podřízená velitelství 1. armády) – pluk určený pro frontu v Haliči proti Rusku
- IV. prapor IR 3 – 8. pěší brigáda 4. pěší divize (II. armádní sbor) – prapor určený pro frontu v Haliči proti Rusku
Velitelství pluku[editovat | editovat zdroj]
Zpočátku pluk sídlil v posádkových městech po celé habsburské monarchii: v Dolních Uhrách, Rakousku, Neapolsku, Lombardii, Toskánsku, Horních Uhrách, Moravě, Belgii, Nizozemí, Čechách, Chorvatsku, po skončení tureckého tažení v letech 1719–1727 v Temešváru.
Nejpočetnější posádku (garnizonu) na Moravě a ve Slezsku měla v první polovině 19. století Olomouc s prestižní kadetní školou. Plukovní velitelství zde bylo dislokováno v letech 1740–1749 a 1869–1882, v sídle zemských vojenských úřadů v Brně se pluk nacházel v letech 1771–1775, 1847–1849 a 1896–1904. V roce 1846 zde byly ubytovány čtyři setniny v počtu 389 mužů. Dále se posádkové velitelství nacházelo v Praze, Kroměříži, ve Znojmě a v Těšíně. Jednotlivé prapory nemusely být ubytovány ve stejné posádce jako velitelství pluku, stávalo se, že jeden nebo i dva prapory se nacházely v odloučených posádkových kasárnách (např. v Kroměříži, Mostaru).[7]
- 1740–1749 Olomouc
- 1771–1775 Brno
- 1806–1813 Kroměříž
- 1815–1821 Kroměříž
- 1845–1847 Kroměříž
- 1847–1849 Brno
- 1866–1867 Praha
- 1869–1882 Olomouc
- 1884–1893 Znojmo
- 1896–1904 Brno
- 1904–1906 Mostar
- 1906–1914 Těšín
Majitelé pluku[editovat | editovat zdroj]
- 1715 – trevírský kurfiřt, biskup osnabrücký, Karl Ignác vévoda z Lotrinska a Baru[8]
- 1716 – František Štěpán princ Lotrinský[8]
- 1726 – generální polní strážmistr (Generalfeldwachtmeister) Leopold hrabě z Ligneville (8. prosince 1708 Lunéville – 1. června 1734 bitva u Colorna)[8][9]
- 1736 – generální polní strážmistr Lucas Giovanni vikomt Pallavicini[8]
- 1736 – polní maršál Karel vévoda Lotrinský[8]
- 1780 – generalissimus a polní maršál arcivévoda Karel[8]
- 1780–1791 Damián sv. pán Drechsler[8]
- 1791–1809 Josef sv. pán Staader von Adelsheim[8]
- 1809–1827 Mikuláš hrabě Weissenwolff – vojenský velitel v Horních Rakousích[8]
- 1827–1840 Rudolf hrabě Salis-Zizers[8]
- 1840–1852 Anton sv. pán Puchner[8]
- 1853–1876 Josef svobodný pán von Fiedler[3][8]
Velitelé pluku[editovat | editovat zdroj]
- 1821 - plukovník Franz Georg Dominik svobodný pán von Waldstätten
- 1854 – plukovník Hannibal svobodný pán von Puchner
- 1860 – plukovník Eduard Spilberger von Spilwall
- 1865 – plukovník Adolph Pehm
- 1866 – plukovník Ludwig Karl
- 1874 – plukovník Sigmund Pollatschek von Nordwall
- 1876 – plukovník Hugo von Henriquez
- 1881 – plukovník Gustav urozený pán von Löw
- 1882 – plukovník Hans von der Schulenburg
- 1885 – plukovník Johan rytíř Reyl-Hanisch von Greiffenthal
- 1887 – plukovník Anton svobodný pán von Gebauer von Fülnegg
- 1892 – plukovník Ambros rytíř von Mras
- 1897 – plukovník Hermann Pallas
- 1898 – plukovník Albert rytíř Küffer von Asmansvilla
- 1899 – plukovník Carl Rudziński von Rudno
- 1905 – plukovník Johan rytíř Eisler von Eisenhort
- 1909 – plukovník Joseph Schön
- 1913 – plukovník Heinrich svobodný pán von Testa
Osobnosti pluku[editovat | editovat zdroj]
- 1914–1918 – poručík Richard Sicha, předseda Revolučního vojenského výboru v Brně roku 1918
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ k.k. Infanterieregiment Nr.3 Erzherzog Carl, I. Grenadier-Compagnie. www.ir3.at [online]. [cit. 2019-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-29.
- ↑ a b JULIUS STANKA. Geschichte des k. und k. Infanterie-regimentes erzherzog Carl,. Svazek I.. Vídeň,: Im selbstverlage das Regiments, 1894. 686 s. Dostupné online. ((německy))
- ↑ a b ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. 570 s. S. 11. ((německy))
- ↑ Michael Viktořík: Vojenské posádky na Moravě a v Rakouském Slezsku v 19. století.
- ↑ BARTOŠ, Václav. Československé vojenství. vojenstvi.cz [online]. 1999-01-01 [cit. 2019-04-03]. Dostupné online.
- ↑ STANKA, Julius. Geschichte. [s.l.]: Рипол Классик 677 s. Dostupné online. ISBN 9785879452655. (německy) Google-Books-ID: MW8QAwAAQBAJ.
- ↑ BARTOŠ, Václav. Československé vojenství. vojenstvi.cz [online]. 1999-01-01 [cit. 2019-04-04]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Vídeň,: [s.n.], 1856. str.167
- ↑ Geschichte Des K. Und K. Infanterie-Regimentes Erzherzog Carl, Issue 3. [online]. s. 29: Das Gefecht bei Colorno 1. Juni 1734: Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- ANDREAS VON THÜRHEIM. Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Armee. Svazek I.. Vídeň, Těšín: Buchhandlung für Militär-Literatur K. Prochaska, 1880. Dostupné online. S. 11. (německy)
- Schematismus 1914, p. 384
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu 3. pěší pluk na Wikimedia Commons
