120mm kanón typu 10. roku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
120mm/45 protiletadlový kanón typu 10. roku
四五口径十年式十二糎高角砲
45-kókei 10-nenšiki 12-senči kókaku hó
120mm kanón v pozemní lafetaci ukořistěný na kopci východně od letiště na poloostrově Orote, Guam, 1944
120mm kanón v pozemní jednohlavňové lafetaci ukořistěný na kopci východně od letiště na poloostrově Orote, Guam, říjen 1944
Typ Lodní a protiletadlový kanón
Místo původu Japonsko Japonské císařství
Historie služby
Ve službě 19261945[1]
Používána Japonské císařské námořnictvo
Války Druhá čínsko-japonská válka
Druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér Čijokiči Hada[2]
Navrženo 1921[1]
Výrobce Děla: Kure, Muroran
Lafetace: Kure, Jokosuka, Sasebo[3]
Výroba 1926 až 1945[1]
Počet vyrobených kusů cca 3000 kusů[1][3]
Základní údaje
Hmotnost 2980 kg samotné dělo (L&W, 0-47(N)-1)[4][5]
2950 kg samotné dělo (DiGiulian)[1]
7800 kg lafetace B[1][4]
10 000 kg lafetace B2[1]
20 300 kg lafetace A2[1]
Délka 5604 mm celkem[1][4]
Délka hlavně 5400 mm hlaveň[1]
Typ náboje jednotný
94 cm délka celkem[1]
41,4 cm délka granátu (kromě mokuhjódan)[6]
cca 38 cm délka mokuhjódan[6]

32,5 až 35 kg hmotnost celkem[4]

Hmotnost granátu:
20,3 kg trhavé a osvětlovací
16,4 kg protiponorkový[1]
Ráže 120,0 mm
Závěr horizontální klínový[4]
Elevace -10 ° až +75 °[1][4]
Kadence Teoreticky: 10–11 ran/minutu[1][4]
Prakticky: 6–8 ran/minutu[1]
Úsťová rychlost 825 m/s[4][1]
Účinný dostřel 8450 m dostup[4]
Maximální dostřel 15 600 m
10 650 m dostup[4]
Zásobování municí 200 až 300 nábojů/hlaveň[1][7]

120mm kanón typu 10. roku japonského císařského námořnictva byl vyvinut v polovině dvacátých let 20. století a dočkal se nasazení i za druhé světové války. Jednalo se o lodní a pozemní kanón, který byl v jednohlavňovém i dvouhlavňovém uspořádání na lodích císařského námořnictva a v pozemních bateriích používán k palbě na vzdušné, pozemní a námořní cíle. Měl ráži 120 milimetrů, hlaveň délky 45 ráží (5400 mm) a používaly jednotný náboj. Na lodích se používal v manuálně, či elektro-hydraulicky poháněných lafetacích. K zaměřování sloužily optické systémy řízení palby typu 91 a 94. Oficiální označení bylo 45-kókei 10-nenšiki 12-senči kókaku hó (四五口径十年式十二糎高角砲 ~ 45-kaliberní 12cm protiletadlový kanón typu 10. roku).

Vývoj a nasazení[editovat | editovat zdroj]

Práce na budoucím 120mm kanónu typu 10. roku byly zahájeny v roce 1921 a vedl je inženýr Čijokiči Hada. Ten vyšel ze 120mm kanónu typu 3. roku, který byl v jednohlavňových lafetacích používán na torpédoborcích tříd Minekaze, Kamikaze a Mucuki, a který bylo třeba uzpůsobit pro vedení protiletadlové palby. K přijetí nového kanónu do výzbroje císařského námořnictva došlo v roce 1926.[2]

120mm kanóny typu 10. roku se instalovaly jako protiletadlová výzbroj na křižníky, letadlové lodě a jako primární výzbroj i na menší jednotky. Na těžkých křižnících třídy Mjókó (6xI) a Takao (4xI), které je nesly od počátku až do přezbrojení ve třicátých a počátkem čtyřicátých let (ale Maja si je ponechala až do přestavby na protiletadlový křižník na přelomu let 1943 a 1944 a Čókaj si je ponechal až do konce), byly nahrazeny 127mm kanóny typu 89, které umožňovaly vyšší kadenci i náměr. Na křižnících tříd Furutaka a Aoba byly naopak nainstalovány jako náhrada za starší 76,2mm kanóny (vždy 4xI).[1] Lehký křižník Júbari obdržel jeden 120mm kanón počátkem roku 1944.[8] Po dvanácti (6xII) 120mm kanónech nesly i letadlové lodě Akagi a Kaga. Akagi se jejich náhrady za 127mm kanóny již nedočkala,[9] zatímco Kaga je ještě stihla vyměnit za 127mm kanóny typu 89. Po čtyřech 120mm kanónech nesly i dvě z letadlových lodí třídy Taijó: Taijó a Unjó.

Kaibókany tříd Mikura a Ukuru nesly po třech 120mm kanónech (1xI a 1xII), zatímco kaibókany typu C, typu D a třídy Iošima nesly po dvou kanónech (2xI). 120mm kanóny typu 10. roku nesly rovněž některé minonosky a minolovky.

Celkem bylo vyrobeno kolem 3000 děl v Kure a Muroranu, z toho 2320 v období 1942 až 1945.[1] K nim bylo v Kure, Jokosuce a Sasebu vyrobeno 2600 lafetací.[3]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hlaveň[editovat | editovat zdroj]

První kusy měly plášťovanou hlaveň, později byly hlavně vyráběny z monobloku. Závěr byl horizontálně se pohybující klín. Nábojová komora měla 10,774 dm3 a při výstřelu v ní vznikal tlak 2650 kg/cm2. Zpočátku děla trpěla tím, že granát opustil hlaveň ještě předtím, než dohořela prachová nálož, což se podařilo za války vyřešit jinou prachovou náloží.[1]

Vývrt hlavně byl tvořen 34 drážkami 1,45 mm x 6,688 mm (hloubka x šířka). Pole mezi drážkami mělo šířku 4,3 mm. Podle DiGiuliana měla mít některá děla dokonce 36 drážek. Drážkování bylo konstantní o délce 4649 mm a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3360 mm). Životnost hlavně byla 700 až 1000 výstřelů.[1]

Dělo mohlo být nabíjeno při všech úhlech elevace a to manuálně. Časování zapalovače se nastavovalo manuálně těsně před nabitím.[10][1]

Munice[editovat | editovat zdroj]

Pro 120mm kanón typu 10. roku bylo možno použít minimálně těchto jedenáct druhů munice:

  • Granát z tažené ocele (henkódan) zavedený roku 1926. Bez výbušné náplně, pouze s 30s a 50s hlavovým zapalovačem. Používala se standardní prachová nálož. Tělo bylo žluté a špička bílá. Tyto granáty byly používány pouze do roku 1928.[6]
  • Mokuhjódan (目標弾 ~ značkovací granát) zavedený roku 1926; s 30s a 50s hlavovým zapalovačem, bez výbušné náplně. Používala se lehká prachová nálož. Zelené tělo a bílá špička.[6]
  • Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) zavedený roku 1926; s 30s a 50s hlavovým zapalovačem, bez výbušné náplně. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Černé tělo a bílá špička.[6]
  • Osvětlovací (星弾 seidan, též hoseidan) bez padáku, zavedený roku 1929; s 30s hlavovým zapalovačem. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Šedomodré tělo a bílá špička. K 30. březnu 1938 byl přeznačen na osvětlovací granát A (照明弾甲 šómeidan kó).[6]
  • Trhavý granát číslo 4 (4号通常弾 4-gó cúdžódan, doslova „běžný granát číslo 4“) zavedený roku 1929; s hlavovým zapalovačem typu 88, od roku 1932 s mechanickým časovým hlavovým zapalovačem typu 91. Byl plněn 1,7 kg výbušniny šimose a používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Tělo bylo kaštanově hnědé, špička bílá. K 6. červenci 1932 bylo z označení granátu vynecháno „číslo 4“ a zůstalo pouze cúdžódan.[6] Zničující účinek byl uvažován do 18 metrů.[11]
  • Cvičný (演習弾 enšúdan) zavedený roku 1932; bez zapalovače a bez výbušné náplně. Používala se lehká, redukovaná i standardní prachová nálož. Černé tělo a žlutá špička.[6]
  • Trhavý granát typu 1 (1式通常弾 1-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 1“) zavedený roku 1941; s mechanickým časovým hlavovým zapalovačem typu 91 modifikace 1. Byl plněn 1,86 kg trinitroanisolu (TNA) a používala se redukovaná a standardní prachová nálož. Tělo bylo kaštanově hnědé, špička bílá.[6] Zničující účinek byl uvažován do 19 metrů.[11]
  • Protiponorkový s plochou špičkou z roku 1943.[1][12]
  • „Běžný granát typu 4“ (4式通常弾 4-šiki cúdžódan) zavedený roku 1944; s časovým hlavovým zapalovačem typu 4 model 1. Jednalo se o speciální protiletadlový granát (obdobně jako san-šiki dan) plněný trubičkami s bílým fosforem.[13]
  • Zápalný s časovým hlavovým zapalovačem typu 4 model 1 a plněný 300 gramy TNA, která rozmetala do okolí 18 trubiček plněných směsí dusičnanu barnatého (30 %), magnetitu (25 %), hliníku (20 %), Elektronu (10 %), vulkanizované gumy (9,3 %), přírodního kaučuku (5 %), síry (0,5 %) a kyseliny stearové (0,2 %). Červené tělo a bílá špička.[14][11]
  • Osvětlovací granát B1 (照明弾乙 šómeidan ocu) s padákem. Plněn 780 gramy směsi založené na hořčíku, dusičnanu barnatém a včelím vosku, která dosahovala svítivosti 600 000 kandel. Červené tělo a bílá špička.[11]

Lafetace[editovat | editovat zdroj]

Lafetace A2 na levoboku Akagi
Lafetace B2 na levoboku Kako
Kaibókan Šónan s blíže neurčenou lafetací staršího typu na přídi

Typ 10. roku měl při použití na lodích tyto modely ( gata) lafetací:

  • A modifikace ( kai) 1 (nebo možná A2 mod 1 – Itani & Lengerer & Rehm-Takahara v tomto není jednoznačný) – dvouhlavňová lafetace s ochranným štítem. Použitá na dělových člunech třídy Hašidate a oceánografické lodi Cukuši.[15]
  • A modifikace 3 – dvouhlavňová nekrytá lafetace použitá na zádi kaibokanů tříd Mikura a Ukuru.[15]
  • A2 – dvouhlavňová, nechráněná, elektrohydraulicky poháněná lafetace. Maximální rychlost změny náměru byla 6,5 °/s a maximální rychlost změny odměru byla 10 °/s. V nouzi bylo možné použít pomalejší manuální ovládání. Tyto lafetace byly použity na letadlových lodích Akagi a Kaga.
  • B – jednohlavňová, nekrytá a manuálně ovládaná lafetace použitá na křižnících tříd Mjókó a Aoba před rekonstrukcí a letadlových lodích třídy Taijó.
  • B2 – jednohlavňová, elektrohydraulicky ovládaná lafetace opatřená ochranným ocelovým štítem o tloušťce 1,6 až 3,2 mm. Hydraulická čerpadla poháněl elektromotor o výkonu 5 koňských sil (3,7 kW) napájený z palubní sítě. Maximální rychlost změny náměru byla 6,5 °/s a maximální rychlost změny odměru byla 10 °/s. V nouzi bylo možné použít pomalejší manuální ovládání s maximální rychlostí změny náměru a odměru přibližně 3 °/s.[16] Tyto lafetace byly použity na křižnících tříd Furutaka, Aoba a Takao.
  • C – jednohlavňová, manuálně ovládaná lafetace pro pozemní baterie.[15]
  • D – jednohlavňová, mechanicky ovládaná lafetace pro pozemní baterie. Vyrobeno pouze několik kusů.[15]
  • E – jednohlavňová lefetace. Na Júbari a na přídi kaibókanu Jasošima byla vybavena ochranným štítem, na zádi kaibókanu Jasošima a u obou lafetací na kaibókanu Iošima byla nekrytá.

Blíže neurčený model jednohlavňové lafetace, zpravidla vybavené ochranným štítem, se používal na přídi kaibókanů tříd Mikura a Ukuru a typů C a D. V pozdější fázi války došlo ke změně tvaru tohoto štítu. Je možné, že se také jednalo o model E, či jeho modifikaci. Itani & Lengerer & Rehm-Takahara uvádí jednu z lafetací na přídi kaibókanú typu C (odpovídající staršímu modelu ochranného štítu, ale bez vytvarovaného krytu hlavně na horní straně štítu) jako E modifikace 3. Rovněž jmenuje použití lafetací E1 a E2.[15]

Systém řízení palby[editovat | editovat zdroj]

K zaměřování 120mm děl typu 10. roku na velkých lodích císařského námořnictva sloužily prostředky protiletadlového řízení palby (高射装置 kóša sóči) typu 91 nebo 94 s dálkoměry a analogovými balistickými počítači.[17]

Během cvičení v srpnu a září 1931 dosáhly křižníky třídy Mjókó 2,2% úspěšnosti zásahu cíle letícího ve vzdálenost 2600 až 5500 metrů, ve výšce 1500 až 2000 metrů. Křižníky byly nově vybaveny analogovými protiletadlovými balistickými počítači typu 89 a pluly rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h), cíl letěl rychlostí 60 až 70 uzlů (111,1 až 129,6 km/h). Rychlost střelby byla 6,4 výstřelů za minutu.[18]

Nástupci[editovat | editovat zdroj]

Ve své ráži se 120mm kanón typu 10. roku nástupce nedočkal. Ačkoliv byl na některých plavidlech (křižníky tříd Mjókó, Takao a letadlová loď Kaga) nahrazen 127mm kanóny typu 89, byl vyráběn a používán až do konce druhé světové války.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 四五口径十年式十二糎高角砲 na japonské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w DIGIULIAN, Tony. Japan: 12 cm/45 (4.7") 10th Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2008-12-28, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland : Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 64. (anglicky) 
  3. a b c 0-47(N)-1, str. 23
  4. a b c d e f g h i j Lacroix & Wells, str. 65
  5. 0-47(N)-1, str. 11
  6. a b c d e f g h i Lacroix & Wells, str. 66
  7. Lacroix & Wells, str. 135
  8. Lacroix & Wells, str. 369
  9. PARSHALL, Jonathan; TULLY, Anthony. Shattered Sword (The Untold Story of the Battle of Midway). Washington DC : Potomac Books, 2007. ISBN 978-1-57488-924-6. S. 138. (anglicky) 
  10. 0-47(N)-1, str. 19 a 21
  11. a b c d Lacroix & Wells, str. 239
  12. Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C. : U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné online. Kapitola 0-19 Japanese Projectiles General Types, s. 12, 17 a 18. (anglicky) 
  13. 0-19, str. 12, 13 a 15
  14. 0-19, str. 12, 13 a 16
  15. a b c d e ITANI, Jiro; LENGERER, Hans; REHM-TAKAHARA, Tomoko. Anti-Aircraft Gunnery in the Imperial Japanese Navy. In GARDINER, Robert. Warship. London : Conway Maritime Press, 1991. ISBN 0-85177-582-9. S. 85 a 86. (anglicky)
  16. Lacroix & Wells, str. 75 a 238
  17. Lacroix & Wells, str. 236 a 239 až 242
  18. Lacroix & Wells, str. 99

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • DIGIULIAN, Tony. Japan: 12 cm/45 (4.7") 10th Year Type [online]. navweaps.com, rev. 2008-12-28, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Japanese Naval Ordnance: 4.7"/45 caliber [online]. combinedfleet.com, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky)