Žofie Alexejevna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Žofie (Sofie) Alexejevna)
Skočit na: Navigace, Hledání
Žofie Aleksejevna

Žofie Alexejevna (Софья Алексеевна, 27. září 1657 Moskva14. července 1704 tamt.) byla v letech 1682–1689 vladařkou Ruského carství. Tato velmi energická, rozhodná a schopná žena se do ruských dějin nezapsala příliš pozitivně. Přesto jí však nelze upřít jedno prvenství a to, že se stala první ruskou vladařkou, která svými postoji nebývale ovlivnila budoucí vládu svého nevlastního mladšího bratra, pozdějšího cara Petra Velikého.

Život[editovat | editovat zdroj]

Žofie se narodila roku 1657 jako Romanovna, tedy jako členka jednoho z nejposvátnějších rodů na celé Rusi. Jejími rodiči byli car Alexej I. Michajlovič a jeho první žena Marie Miloslavská. Žofie byla jejich čtvrtým dítětem vedle staršího Fjodora III. Alexejeviče a mladšího Ivana V. Mladé princezně se dostalo na tehdejší ruské poměry velmi kvalitního vzdělání a výchovy, většina šlechticů a církevních hodnostářů totiž neuměla číst ani psát. Když bylo Žofii dvanáct let, poznamenala její život první tragédie, zemřela jí matka. Car Alexej nelenil a oženil se znovu, jeho druhou manželkou se stala Natalie Kirilovna Naryškinová. Již v roce 1672 přišel na svět jejich první syn Petr Alexejevič, později nazvaný Veliký, a o tři roky později dcera Natalie. Naryškinovci tedy zatlačili Miloslavské do pozadí, což však netrvalo příliš dlouho.

Postavení ženy v Rusku na přelomu 17. a 18. století nebylo příliš slavné. Ženy byly považovány za hloupé, neinteligentní a velmi naivní tvory, v nichž dřímalo již od narození zlo. Neměly žádná práva a běžnou součástí jejich života bylo bití, nejprve od otce, následně také od manžela. Situace příslušnic panovnického rodu vypadala trochu lépe, avšak zářivá budoucnost ruské princezny také nečekala. Žily v tzv. „těremu“, což byla uzavřená část paláce, kde se věnovaly různým ručním pracím, povídaly si či hrály karty. Romanovci své princezny dokonce ani neprovdávali, protože by tím mohla být ohrožena moc dynastie. Žofii tedy pravděpodobně čekal nevábný život uzavřený ve zdech paláce, bez dětí a bez manžela.

Roku 1676 zastihla Rus velmi smutná zpráva, car Alexejevič zemřel. Novým panovníkem se stal devatenáctiletý Fjodor III. Michajlovič, čímž se moci chopili Miloslavští. Avšak jejich triumf netrval příliš dlouho. Mladý car onemocněl tuberkulózou lymfatických uzlin a roku 1682 skonal. Byl zde však ještě Fjodorův vlastní bratr Ivan, s nímž ale Miloslavští příliš počítat nemohli, poněvadž trpěl slabomyslností. Jeden zahraniční diplomat o něm dokonce řekl: „Vypadá tak ohavně a ošklivě, že každého, kdo se na něj podívá, zabolí.“ Moskvané si za nového cara nakonec zvolili desetiletého Petra, kterého patriarcha Joakim prohlásil novým carem Rusi. Reálně však měla vládu v rukou jako regentka jeho matka Natalie Naryškinová. Tuto událost můžeme tedy považovat za první palácový převrat v dějinách Romanovců.

Žofie věděla, že její dny na výsluní carské moci pomalu, ale jistě končí. S tímto se však panovačná princezna nechtěla smířit, a tak začala organizovat druhý palácový převrat. Svůj plán svěřila pouze těm nejvěrnějším – příbuzným Miloslavským a Tolstým, knížeti Vasiliji Golicynovi a vojevůdci knížeti Ivanu Andrejeviči Chovanskému. Kde však měla získat vojáky, tu nejpotřebnější sílu k převratu?

V polovině 16. století, v době vlády cara Ivana IV. Hrozného, vznikla stálá ruská pěchota neboli střelci. Zpočátku jako elitní jednotky zvítězili v mnoha bitvách, postupně se však proměnili v carovu osobní gardu, která pobírala velmi vysoký žold a těšila se mnoha privilegiím. Velitelé střelectva však velmi často nevypláceli žold svým podřízeným, peníze si sami nechávali na pití a různé radovánky. Nespokojenost střelců pramenila také z neschopnosti náčelníka střelců, starého knížete Michaila Dolgorukého, postavit se proti rozkrádání žoldu vychytralými plukovníky.

Žofie však dokázala velmi dobře využít nespokojenosti střelců ve svůj prospěch. Posílala jim různé dary a vyslechla jejich stížnosti. Poté ještě začala se svými nejbližšími spojenci rozšiřovat po Moskvě různé lži. V tuto dobu se do Moskvy vrátil bojar Artamon Sergejevič Matvejev, kdysi velmi významný velitel střelců a především hlavní zprostředkovatel sňatku Natalie a Alexeje I. Miloslavští se tedy rozhodli co nejrychleji jednat. Dne 15. května 1682 byl zahájen převrat, střelci, se seznamem zrádců v rukou, se blížili ke Kremelskému paláci s křikem: „Naryškinové zabili careviče Ivana! Na Kreml! Naryškinové zabijí celou carskou rodinu! Do zbraně! Potrestejte zrádce!“ Matvejev se okamžitě snažil situaci zachránit, a tak poslal vystrašenou regentku Natalii s malým Petrem a Ivanem na ochoz. Když rozbouřený dav střelců uviděl živého Ivana, byl značně zaskočen. Car tedy žil. Již se zdálo, že povstání bude zažehnáno, avšak kvůli zcela absurdní záležitosti se dav střelců rozohnil znovu. Tu se již však krvelačnému povstání zabránit nedalo, střelci vtrhli do paláce a Matvejeva rozsekali na kusy.

Masakrování střelců, které trvalo do 17. května, přineslo velké množství obětí, drancování a ničení. Carská rodina musela dokonce vydat bratra regentky Natalie, Ivana Naryškina, který byl nejprve za smyšlené „spiknutí“ krutě mučen a poté kusy jeho těla nabodány na kůly. Jediný, kdo si za této krizové situace, zachoval chladnou hlavu, byla Žofie Alexejevna. Rozdávala rozkazy, jednala s povstalci a se všemi silně manipulovala. Novým velitelem střelců jmenovala Ivana Chovanského, věrného stoupence staré víry, a zprostředkovatelem zahraniční politiky učinila svého milence, knížete Golicyna. Přestože tedy Žofie začala reálně vládnout v době povstání, potřebovala své postavení legalizovat. Princezna našla vskutku originální řešení: Rus od této doby měla dva cary (Ivana a Petra), za něž regentsky vládla sama Žofie.

Regentka se musela střelcům odvděčit, a proto začala vyplácet žold, omilostnila účastníky povstání a nechala na Rudém náměstí vztyčit sloup, kde byly napsány zločiny a jména jednotlivých velmožů. Žofie si však též velmi dobře uvědomovala, že střelci jsou velmi nespolehlivou skupinou, jejíž moc by se měla postupně omezit.

V létě roku 1682 panovala v Moskvě velmi hustá atmosféra. Vláda byla ve skutečnosti zajatcem střelců a nový velitel Chovanskij se snažil uzurpovat stále větší moc a vliv, což se Žofii vůbec nelíbilo, a tak se rozhodla konat. Po vzoru svého mocného předka Ivana IV. opustila s malým Petrem i Ivanem Moskvu a odjela do opevněného Trojického kláštera. Bojarská duma mezitím odsoudila Chovanského a jeho syna Andreje k trestu smrti. V listopadu se Žofie, k velké úlevě všech Moskvanů, navrátila zpět do Moskvy. Do střeleckých pluků nasadila mnoho nových důstojníků a více než polovinu střelců poslala střežit hranice Rusi. Též tvrdě zasáhla proti starověrcům, čímž si naklonila pravoslavnou církev. Teď již měla Žofie moc plně ve svých rukou, Ivana V. držela uvnitř Kremlu, malého Petra i s Natalií poslala do vesnice Preobraženskoje, kde vyrůstal budoucí car Rusi až do svých sedmnácti let. Petr žil mimo velkou politiku, nemohl se zde soustavně připravovat na vládu a dokonce mnohdy trpěl hmotnou nouzí. Sofie se snažila zabránit jakékoli Petrově výchově, a tak podporovala různé carovy záliby či „potěchy“.

Povstání střelců mělo rozhodující vliv na formování osobnosti malého cara Petra. Během těchto několika dnů si vytvořil velmi silný odpor ke Kremlu a celé Moskvě. Vládla odtud jeho nenáviděná teta Žofie, byl zde svědkem zavraždění mnoha svých příbuzných a později zde žila i jeho nemilovaná manželka Jevdokije. Rok 1682 tedy znamenal zásadní zlom pro celé ruské dějiny. Car Petr od střeleckého povstání nenáviděl tradiční zkostnatělost ruských obřadů, pravoslavné církve, vousatých kněží a bojarů. Nesnášel tradiční starou Rus, a jak dodává jeden historik: „Na Rudém schodišti v Kremlu střelci nezabili pouze lidi. Zabili také dětskou duši Petra I.“

Po roce 1683 se „samovládkyně“ Žofie zaměřila především na zahraniční politiku a to s pomocí knížete Vasilije Golicyna, velkého znalce západních poměrů a podporovatele reforem. Proti komu však mohla Žofie bojovat a čí území mohla získat? Velkým nepřítelem Ruska byl krymský chanát, vazalské území Turků. Tataři odtud plenili ruské území, kradli a unášeli lidi. S radostí tedy Žofie souhlasila se vstupem Ruska do svaté ligy proti Turkům. Vypočítavá vládkyně si však navíc vymohla uzavření věčného míru s Polskem, Rusku byly tedy konečně uznány državy, které získalo na Polsku během 17. století. V čele ruského vojska stanul Golicyn, který však na rozdíl od svých diplomatických schopností nedisponoval schopnostmi velitelskými. Obě tažení, která proti Turkům podnikl, skončila fiaskem. Roku 1689 se v Moskvě pomalu schylovalo k nové vládní krizi.

Car Petr oslavil roku 1689 své sedmnácté narozeniny a oženil se s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou, která záhy otěhotněla, čímž bylo jasně dokázáno, že Petr dospěl. Začalo docházet čím dál častěji ke střetům mezi carem a jeho tetou. Žofie se svými nejbližšími stoupenci začala tedy uvažovat o novém převratu. Avšak situace byla zcela jiná než před sedmi lety. Střelci se změnili a car dospěl, proč by tedy dále měla Rusku vládnout žena? Na začátku srpna 1689 dorazili věrní střelci do Preobraženského s informací, že Žofie chystá nový převrat. Mladý car, zastrašen vzpomínkou na hrůzy z Rudého schodiště, okamžitě s celou rodinou vyrazil do Trojického kláštera, kam za ním později přijel celý malý dvůr. Tu se již stahovala mračna nad osudem „carevny“ Žofie. Žofie chtěla situaci ještě narychlo uklidnit, a tak za Petrem poslala patriarchu Joakima, který se však okamžitě přidal na carovu stranu. Do kláštera hlavu církve dále následovali bojaři, střelci a dokonce i Žofie, s níž však Petr odmítl jednat. Žofie musela odejít do Novoděvičího kláštera v Moskvě, kde byla střežena mnoha vojáky.

V září se Petr vrátil zpět do Moskvy a společně s bratrem Ivanem se ujal vlády nad Rusí. Někdejší mocné vládkyni však svitla naděje na obnovení moci ještě jednou, a to roku 1698. Bojaři byli nespokojeni s carovým německým způsobem života, střelci byli odsunuti na litevskou hranici a nemohli se vrátit domů do Moskvy. I přes Petrův zákaz se do metropole vrátili, avšak byli odtud vytlačeni. Žofie se pokusila ještě naposled svými intrikami rozpoutat převrat. Z kláštera střelcům zaslala dopis, že o carovi nejsou žádné zprávy a vyprovokovala nakonec další povstání, které však věrní Petrovi stoupenci rozdrtili. Petr se samozřejmě dověděl o Žofiině rozkazu táhnout na Moskvu, ta však všechno popřela, a tak car rozhodl, že nadále v klášteře již nebude pobývat jako carevna, ale pouze jako řeholní sestra Zuzana. Tato kdysi mocná žena v Novoděvičím klášteře skonala v tichosti a zapomnění 3. července 1704.

Žofie Alexejevna, tato velmi rozporuplná žena, nikdy nedopřála klidu ruské historiografii. Existuje mnoho kontroverzních názorů, které ji přirovnávají buď k tomu nejhoršímu, co kdy mohlo Rusko postihnout, ale mnozí v ní naopak vidí nejdůležitější ženu světových dějin. Pravda však bude asi někde jinde. Tato rozhodná a energická vladařka byla schopna po velmi dlouhé době uzavřít mír s Polskem a vydat mnoho důležitých zákonů. Byla první ruskou panovnicí novověkých dějin, která se dostala z těremu až na carský trůn, místo do té doby Bohem svěřené pouze mužům. Dynastie Romanovců se tedy může pyšnit nejen revolučním carem Petrem I. Velikým, ale i emancipovanou a odhodlanou carevnou Žofií.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

MASSIE, Robert Kinloch: Petr Veliký. Život a svět. Praha 2006.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]