Židé na Slovensku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Synagoga v Malackách

Židé na Slovensku žili do začátku 2. světové války nejprve v Uhersku, později v samostatném Československu. Poté v letech 19391945 ve Slovenské republice, která byla ve spojencem nacistické Třetí říše a v níž bylo postavení Židů velice tristní.

Mezi ghettem a holokaustem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1895 uherský parlament v plném rozsahu zrovnoprávnil Židy s ostatními obyvateli země a dovršil tak proces otevření ghetta, který začal v roce 1782 císař Josef II. přijetím tolerančního patentu. Pro pochopení situace Židů na Slovensku před holokaustem jsou důležité některé události, které přispěly k likvidaci ghetta a zařazení Židů do většinové společnosti. Jsou to okolnosti jak legislativní, tak vnitřní diferenciace komunity v oblasti náboženské, politické, vzdělanostní, etnické, sociální atd. Toleranční patent obsahoval nařízení, která zlepšila právní postavení Židů. Ulehčil jim přístup k řemeslům, průmyslové výrobě a k výkonu svobodných povolání. Z hlediska budoucnosti bylo důležité, že dostali a využili reálnou možnost získat světské vzdělání. Zákonem z roku 1840 umožnila uherská vláda Židům usídlovat se ve městech, s výjimkou báňských a zrušila další hospodářská omezení. Toto umožnilo Židům se začlenit do měšťanské komunity. Revoluční léta 1848-1849 byla dalším mezníkem. Dle zákona z roku 1868 obdrželi Židé jako náboženské společenství v mnohých ohledech větší práva, než měly jiné nemaďarské národnosti v Uhersku, což vyvolalo mnohé negativní reakce. Tento vývoj završil zákon XLII z roku 1895, kterým dal uherský parlament Židům plnou občanskou a náboženskou svobodu.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Vláda Slovenské republiky poprvé omezila občanské práva Židů vládním nařízením č. 63/1939 Sl. z., přičemž pojem „Žid“ byl definován na náboženském a ne na rasovém základu. Nařízení také usměrnilo počet Židů v některých svobodných povoláních a omezilo uplatňování anebo vymáhání pohledávek prostřednictvím židovských advokátů Židů[1]. Nařízením č. 150/1939 Sl. z. byla upravena vojenská povinnost Židů a byli přeřazení do zvláštních pracovních táborů.

29. února 1940 slovenský sněm schválil arizační zákon, který byl předtím projednán s představiteli Židovské úřadovny a byly zapracovány jejich připomínky (ti ho akceptovali jako menší zlo). Zákon nevstoupil v platnost, protože ho prezident Jozef Tiso odmítl podepsat. Zákon byl opětovně schválen 25. dubna 1939 (č. 113/1940). Podnik, který měl nejméně 51 % nežidovského kapitálu, nebyl považován za židovský. Práva Židů byla omezována i dalšími nařízeními. Nátlak Třetí říše se postupně stupňoval a bylo požadováno radikální řešení židovské otázky, které však prezident Tiso odmítl. Na neřešení židovské otázky si Berlínu stěžoval přímo vyslanec Bernard ve své rozsáhlé správě ,,Německé připomínky vůči Slovensku", která předcházela jednáním v Salzburgu.[2] Také pozdější zprávy německé vojenské zpravodajské služby potvrzovaly odmítaní účinného prosazováni židovské otázky ze strany slovenského prezidenta. 9. září 1941 bylo schváleno vládní nařízení č. 198/1941 o právním postavením Židů (tzv. „židovský kodex"), kterým se rušily předešlé předpisy a stanovovaly nové. Proti kodexu protestovala slovenská Katolická církev.

Na začátku roku 1942 vznesla německá vláda požadavek na zásadní navýšení počtu dělníků o 20 000. Požadavek byl založen na mezistátních dohodách mezi Německem a Slovenskem. Po naléhání německé vlády slovenský velvyslanec navrhl, jestli by německá vláda na práce nepřijala slovenské Židy. Po souhlasu německé vlády bylo vystěhování 20. února 1942 schváleno také slovenskou vládou. Německá strana také původně požadovala zaplacení doplatku 500 říšských marek na ubytování, stravu a ošacení, nakolik nešlo o osoby zvyklé manuálně pracovat. Po vyjednávaní s Němci zaplatila slovenská vláda pouze příspěvek 8,6 mil marek a to odepsáním z těžce vymahatelného německého dluhu.[3] Zákon o vystěhování Židů byl schválen 24. března 1942. První transport ale odešel již další den a to na základě nařízení předsedy vlády Tuky, bez předcházejícího uvědomění parlamentu, prezidenta a členů vlády.

Židům byly prezidentem a jednotlivými ministerstvy udělovány výjimky a zvláštní legitimace, které je chránily před vysídlením. Na vysoký počet výjimek si stěžoval Berlínu přímo německý vyslanec H. E. Ludin. [4] Slovenská vláda také opakovaně požadovala návštěvu slovenské komise, která by na místě prověřila podmínky zachovávání mezistátní dohody o lidském zacházení s Židy v pracovních táborech. Protože německá strana to nemohla připustit a komisi odmítla, Slovensko transporty okamžitě zastavilo. Transporty nebyly obnoveny až do propuknutí a potlačení Slovenského národního povstání, když bylo Slovensko obsazeno německou armádou. Hauptsturmführer SS Dieter Wisliceny - představitel Hlavního říšského úřadu bezpečnosti (Reichsicherheitshauptamt – RSHA) později opakovaný nátlak slovenské vlády a nemožnost požadované inspekce označil jako první moment, kdy se mu Adolf Eichmann svěřil, že Židé jsou hromadně vyvražďováni. [5]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Největší z poválečných pogromů se odehrál v září 1945 v Topoľčanech. Pogrom začal protižidovskou demonstrací, příčinou které byla nespokojenost občanů s postupem proti řeholním sestrám v místním klášteře, který byl označen za fašistické hnízdo. Demonstranti poranili 47 Židů. K protestujícím se připojili i někteří vojáci, kteří měli demonstraci zlikvidovat.

V současné době žije na Slovensku zhruba 6000 obyvatel židovského vyznání, zejména pak v Bratislavě. Většina je starších 70 let.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vládne nariadenie o vymedzení pojmu žida a usmernení počtu židov v niektorých slobodných povolaniach zo dňa 18. apríla 1939. 63/1939 Sl. z.
  2. HRADSKÁ, Katarína. Nemeckí poradcovia na Slovensku v rokoch 1940-1945: Prípad Dieter Wisliceny [online]. . Dostupné online.  
  3. ĎURICA, Milan. Dejiny Slovenska a Slovákov v časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. Bratislava : Lúč, 2003. 837 s. ISBN 80-7114-386-3. S. 445.  
  4. KIRSCHBAUM, Stanislav J.. A History of Slovakia: The Struggle for Survival. [s.l.] : Palgrave Macmillan, 1996. 368 s. ISBN 0-3121-6125-5. S. 199.  
  5. Nuremberg Trial Proceedings Volume 4 [online]. Lillian Goldman Law Library. Kapitola Twenty-sixth day, Thursday 3 January 1946, s. 356-357. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]