Železnorudské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Železnorudské povstání
Trvání21. července 191922. července 1919
MístoPlzeňský kraj, Československo
VýsledekPovstalci se vzdali
Strany
Československo Krajní levice, Nacionalisté, Krajní pravice
Velitelé
Václav Klofáč František Jelínek
kapitán Holásek
Síla
Neznámá 60-130 mužů zprvu a 200-300 mužů celkem
Ztráty
Beze ztrát Všichni povstalci později zatčeni

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Železnorudské povstání bylo první vojenskou vzpourou v Československé republice po první světové válce. Proběhlo od 21. do 23. července 1919. Započalo v Želené Rudě. Do vzpoury se zapojilo několik vojenských posádek z Plzeňska, kterým se podařilo částečně obsadit některá města. Vzpoura byla potlačena bez použití vojenské síly a hlavní aktéři byli odsouzeni k různě vysokým trestům odnětí svobody.

Začátek vzpoury[editovat | editovat zdroj]

První náznaky nespokojenosti se mezi vojáky II. pochodové roty I. praporu tvořeného legionáři navrátivšími se z Ruska objevily již 13. července po nepodařené oslavě 2. výročí bitvy u Zborova. Vojáci získali pocit, že obyvatelstvo není dostatečně vlastenecké a neprojevuje dostatečnou úctu legionářům. K tomu se přidala nespokojenost se zásobováním a kvalitou jídla či nevypořádání se s bývalými rakouskouherskými důstojníky, kteří stále na některých posádkách Československé armády veleli.

Průběh vzpoury[editovat | editovat zdroj]

Vzpoura vypukla 21. července 1919. Původci byli šumavští legionáři z ruských legií pod velením praporčíka Františka Jelínka z posádky v Železné Rudě. Zde s vzbouřilo 40 vojáků, ke kterým se posléze přidali další. Došlo k uvěznění důstojníků a obsazení pošty a nádraží. Zde byl vytvořen improvizovaný obrněný vlak osazený kulomety. Vzbouřenci následně obsadili některé objekty v Nýrsku, kde se k nim přidala část místní vojenské posádky. V Janovicích nad Úhlavou vzbouřenci obsadili policejní stanici, v Klenové se k nim přidala větší část vojenské posádky.

V Klatovech vzbouřenci obsadili některé strategické objekty, včetně kasáren 14. dragounského pluku. Část dragounů se ke vzpouře přidala, důstojníci a poddůstojníci byli uvězněni. Zde vzbouřence vedl kapitán Holásek. Po obsazení Klatov vyrazili vzbouřenci na Plzeň. Cestou obsadili Švihov. V Přešticích došlo k neúspěšnému jednání se zástupci dělníků z plzeňské Škodovky. Neúspěchem skončilo i jednání s dragounské posádky v Dobřanech. Mezitím vojenské velení Plzně vyslalo příslušníky 35. plzeňského pěšího pluku a oddíl československých domobranců německé národnosti, kteří se rozmístili podél trati s rozkazem zasáhnout proti vzbouřencům silou, pokud by vyjednávání nevedlo k úspěchu. To měl vést major legií Václav Kopal, vyslaný prezidentem Masarykem. Po prvních jednáních se vzbouřenci přesunuli na cvičiště u zeměbraneckých kasáren. Po jednání s majorem Kopalem se vzbouřenci vzdali pochodu na Prahu. K prezidentu Masarykovi mělo odcestovat pět vybraných zástupců, ostatní vzbouřenci se vrátili zpět do kasáren, kde mezitím převzali opět velení důstojníci.

Zatýkání a soudy[editovat | editovat zdroj]

Zatýkání vůdců vzpoury začalo 23. července. Postupně byli zatčeni František Jelínek, Václav Škeřík, František Astaloš, Blažej Majer a Alois Hrabák. 30. července zasedl tribunál divizního soudu v Praze v režimu tzv. náhlého soudu. Ten ale konstatoval, že obžalovaní patří před řádný soud a jednání ukončil.

Řádný vojenský soud zasedl 3. listopadu 1919 v Praze. Velitel vzpoury Jelínek byl 3. prosince odsouzen k trestu smrti. Další aktéři vzpoury byli odsouzeni k trestům odnětí svobody v rozsahu od 4 let do několika měsíců. Trest smrti pro Jelínka byl po zmateční stížnosti Nejvyšším soudem následně změněn na doživotní trest vězení a následně na pětileté odnětí svobody. V roce 1920 byla Jelínkovi Masarykem udělena milost.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Povstání na Šumavě nebylo názorově jednotné. Obsahovalo množství proudů, demokratických, sociálních i bolševických. Objevily se požadavky jak nacionalistické, tak požadavky na diktaturu tvrdé ruky. Pouze část povstání byla již orientován bolševicky a jeho stoupenci se inspirovali sovětským vzorem a chtěli také volit své důstojníky. K povstání se nepřipojili veteráni z italské ani z francouzské legie.[1]

Na Klostermannově náměstí v Železné Rudě vznikl památník, který byl původně osazen pamětní deskou s nápisem, že se jednalo o vzpouru vojáků vedených rudoarmějci proti buržoazii, za vládu lidu a socialismus. V roce 1994 byla pamětní deska nahrazena novou deskou bez ideologického zabarvení.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Železnorudské povstání [online]. Šumava.cz [cit. 2023-03-29]. Dostupné online. 
  2. Železná Ruda Pomník legionářům [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2023-03-29]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČECH, Zdeněk. Drsný střed Evropy III. Praha: Daranus, 2006. ISBN 80-86983-10-2. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]