Železniční trať Bělehrad–Bar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schéma trati
Viadukt Mala Rijeka
Vlak nedaleko Virpazaru.
Jeden ze železničních tunelů

Železniční trať Bělehrad - Bar prochází celým Srbskem, od jeho metropole až k jižním hranicím a zajišťuje železniční spojení Černé Hory se zbytkem Evropy.[1]

Poloha a trasování[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o trať standardního rozchodu, dlouhou celkem 454,8 km, většina trasy je jednokolejná. Z toho 277,6 km se nachází v Srbsku, 9,8 km v Bosně a Hercegovině a 167,4 km v Černé Hoře.[2] Je kompletně elektrizovaná.

Ve směru z Bělehradu na jih je vedena: do Valjeva údolím řeky Kolubary, poté údolím jejího přítoku Gradac. Překonává horský hřeben Bukovi a směrem do Užice je trasována údolím řeky Skrapež. Mezi městy Požega a Užice prochází dolinou řeky Đetinje, jižně od města Užice prochází pohořím Zlatibor řadou tunelů, nejdelší z nich je 6 km dlouhý. V úseku k městu Priboj je vedena údolími řek Uvac, Crni Rzav a Jablanica. Přes černohorskou hranici prochází údolím řeky Lim a dále prochází několika horskými masivy v blízkosti řek nejprve Tara a poté Morača. Trať následně sestupuje do nížiny v okolí černohorské metropole Podgorice. Další vážnější překážkou dále na jih, směrem do přístavu Bar je Skadarské jezero (překonané sypanou hrází) a horský masiv Sozina, který překonává více než šestikilometrový tunel.

Nejvyšším bodem, kudy trať vede, je černohorské město Kolašin (1032 m n. m.) a nejnižším přístav Bar (3 m n. m.). Nejvyššího sklonu pak dosahuje trať na úseku PodgoricaBijelo Polje (25 promile).

Tunely[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k hornatému charakteru krajiny, kterou prochází, bylo nutné vybudovat celkem 254 tunelů. Celková délka všech tunelů je 114,437 km (cca 1/4 trasy trati je vedena v podzemí). Nejdelším tunelem je Sozina (6170 m), překonávající výškový rozdíl mezi Skadarským jezerem a Jaderským mořem, dále Zlatibor (6160 m), Trebješica (5170 m), Goleš (4949 m), Ostravica (3131 m), Mojkovac (3243 m), Mili (2258 m) a Sopotnica (1942 m).

Železniční trať bývá často nazývána srbským, eventuálně černohorským nebo jugoslávským metrem, a to vzhledem k počtu tunelů, které se na trati nacházejí.[3]

Mosty[editovat | editovat zdroj]

Na trati se nachází celkem 234 mostů o celkové délce okolo cca 15 km. Většina mostů byla betonová, menší část ocelová. Nejvyšší most překonává říčku "Mala Rijeka", a to ve výšce 205 m.[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sny o spojení Bělehradu s Jadranem nejkratší cestou, tedy přes velká pohoří, se objevovaly již v 19. století.[5] Teprve až po druhé světové válce bylo možné v atmosféře bujarého rozvoje infrastruktury socialistického státu nastínit představu, kudy by měla být trať vedena. Zpočátku se uvažovalo o možnosti vést trať údolím řeky Driny, kde by byla využita rovněž k výstabě hydroelektráren na řece. Hospodářská rada vlády SFRJ vytipovala úsek z Bělehradu do Baru přes Valjevo a Užici jako nejvhodnější v roce 1951; hned příštího roku byly započaty stavební práce. Výstavbu tratě korigoval později zákon vydaný v roce 1966. Po celý závěr 60. let provázel výstavbu chronický nedostatek finančních prostředků; technicky náročné dílo si vyžadovalo značné náklady. Na financování se rovněž podílela i Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která poskytla 50 milionů USD, nicméně pod podmínkou, že bude dále modernizován přístav ve městě Bar a vybudována trať i do města Čačak.

Jednotlivé úseky byly zprovozňovány postupně, od obou konců, v následujícím chronologickém pořadí:

Trať byla kvůli svým vysokým finančním nákladům předmětem živých debat v celé zemi. chorvatští odborníci navrhovali, aby nevedla do čenohorského přístavu Bar, nýbrž přes Sarajevo do Splitu. Tato varianta však byla nakonec odmítnuta.

První vlak vyjel z Bělehradu do Baru v Černé Hoře slavnostně 30. května 1976; dva dny předtím po trati celosvazového významu projel i legendární "plavi voz" s jugoslávským vůdcem Titem.[5]

Trať poškodilo zemětřesení v roce 1979, především úsek Podgorica-Bar.

Železnice utrpěla velké škody hlavně v 90. letech. Jednak vinou nedostatečných investic na obnovu (vzhledem k problematické hospodářské situaci tehdejší Jugoslávie), jednak kvůli bombardování silami NATO v roce 1999. Po železničním neštěstí u města Bioče, kdy zahynulo 47 cestujících, začaly být prováděny rozsáhlé rekonstrukce, aby byla zvýšena úroveň bezpečnosti dopravy. Současná cestovní rychlost na dráze je pod evropskými standardy, neboť na řadě míst byla drasticky omezena rychlost z důvodů bezpečnosti a nevyhovujícího stavu trati. Zamýšlená modernizace a přestavba trati, která bude probíhat až do roku 2015, má výrazně zlepšit celou situaci.[6]

V roce 2014 byla železniční trať poničená během rozsáhlých povodní, především v úseku Bělehrad - Valjevo. Rekonstrukce poškozeného úseku byla zahájena na konci května 2014[7] Náklady na komplexní obnovu trati se odhadují na 330 milionů eur.[8]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Belgrade–Bar railway ve Wikimedia Commons V tomto článku byly použity překlady textů z článků Belgrade - Bar railway na anglické Wikipedii a Пруга Београд-Бар na srbské Wikipedii.

  1. Mapa železniční sítě FNRJ s čerchovaně vyznačenou tratí Bělehrad-Bar
  2. Večernje novosti, 28. ledna 2010 Voz "tutnji" 30 na sat
  3. [Slavko Burzanović, 100 godina željeznice Crne Gore, Obod, Podgorica 2009, str. 104]
  4. Článek na portálu firmy mostogradnja.rs (srbsky)
  5. a b PILČEVIĆ, Đorđe. Trideset godina pruge Beograd – Bar. [Kolubara] [online].  [cit. 2010-08-14]. Dostupné online.  
  6. Prugom Beograd-Bar 100 km na sat!. [online] [online].  [cit. 2010-08-14]. Dostupné online.  
  7. Článek na portálu b92.net (srbsky)
  8. Článek na portálu pobjeda.me (srbsky)