Špýchar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Špýchar v Plavnici

Špýchar (z něm. Speicher, česky též špejchar, špejchárek) je budova sloužící k uskladnění vymláceného obilí.

Stavby[editovat | editovat zdroj]

Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno- či vícepatrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů (např. uskladňování ovoce), nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání.

Špejchar na náměstí v Litni, okres Beroun

Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síni, je označována jako špýcharový dům.

Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5–8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými či šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku, západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic, Čížov u Jihlavy), zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

K obecnému rozšíření samostatně stojících sýpek došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z r. 1782 přikazující budovat obecní sýpky (tzv. kontribučenská sýpka).[1] Příkladem může být josefinský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi (počátek 19. st.), který měl fungovat jako první obilní záložna v Česku.

Turistické expozice[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FROLEC, Václav; VAŘEKA, Josef. Lidová architektura. Praha : SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1983. 360 s. ISBN 04-702=83. S. 223-224.