Řecká kolonizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řecká a fénická kolonizace

Řecká kolonizace probíhala ve dvou hlavních vlnách: zhruba 1100 - 900 a poté 754 - 535 př. n. l. Důvodem kolonizace bylo mj. přelidnění řeckého pobřeží, nedostatek orné půdy a potravin a potřeba ochrany obchodních cest a odbytišť.

První vlna kolonizace

Probíhala směrem na východ, na maloasijské pobřeží. Zde byla založena města Efes, Mílétos (Údajně v roce 1053 př. n. l.), Halikarnássos, Pergamon, Milas, Keramos a další. Řecké obyvatelstvo se na maloasijském pobřeží udrželo 3000 let, ale r. 1922 bylo vyhnáno. Město, odkud kolonisté odešli, bylo pro novou osadu ve vztahu metropole. Nová osada sice vystupovala jako samostatné polis, ale s metropolí byly okamžitě navázány obchodní styky, zůstávaly rodinné vazby. I další generace si uvědomovaly kulturní a náboženskou blízkost.

Druhá vlna kolonizace

Tzv. „Velká kolonizace“ již probíhala v celém Středomoří i oblasti Černého moře. Datuje se zhruba mezi lety 755 - 535. Řecká města tehdy kolonizovala oblasti jako jižní Galie (založení Marseille), jižní Itálie a Sicílie (Velké Řecko), Kyrenaiku a Černé moře (Tauris, Kolchis). Existovaly dva typy kolonií: apoikiai a emporia. První byly městské státy samy o sobě, druhé jen řecké obchodní kolonie.

Důsledky

Na jednu stranu podpořila kolonizace Středozemí šíření helénismu a rozmach řeckého obchodu. Na druhé straně došlo k přílivu levného zboží a potravin na Řeckou pevninu a masové upadání obyvatelstva řeckých poleis do dlužního otroctví, což vedlo ke zvětšování sociálního napětí.

Související články

Externí odkazy

Šablona:Pahýl - antika