Řečové jednání
Řečové jednání je pojem používaný lingvisty a filosofy jazyka. Patří do lingvistické disciplíny, která se nazývá pragmatika. Pragmatiku nezajímá jazykový výraz jako abstraktní demonstrace jazykového systému (slovo, fráze, věta), nýbrž jako něčí výpověď vyslovená v dané situaci s určitým konkrétním záměrem.
Většina výpovědí v životě jsou nutně řečovými akty, tj. činy, které vykonáváme pomocí jazyka. Věta: „Je už 10 hodin.“ informuje o aktuální časové hodnotě v danou chvíli, a jako taková může být pravdivá či nepravdivá. Je-li pochopena jako konkrétní řečový akt, může být brána i jako pokyn, aby adresát odešel domů nebo šel spát. Zde už o pravdivosti hovořit nelze.
Při rozboru dané věty rozlišujeme to, co je jejím slovním obsahem (lokuce) od pragmatické funkci, které slouží, čili od záměru, s jakým byla pronesena = (ilokuce). Někdy mluvíme také o ilokuční síle - (illocutionary force) - dané výpovědi. V pragmatice rozeznáváme různé přímé akty jako jsou např. tvrzení, dotaz, slib, prosba, příkaz, varování, pozdrav, omluva. Existují i nepřímé akty, kdy příkaz je formulován formou dotazu.
Zvláštní kategorií řečových aktů jsou performativní věty, na které upozornil John Langshaw Austin ve své knize Jak udělat něco slovy (Praha: Filosofia, 2000). Performativní věta - např. Odsuzují vás k smrti - je sama z úst soudce v pravou chvíli rozsudkem a nikoli pouhým doprovodem nějakého jiného jednání. Např. věta Tady vám předávám odměnu, bez skutečného předání odměny odměnou není. Pro Austina byly performativní věty zvláštní kategorií, kde se jazyk nepoužívá k předání informace jako u tvrzení (konstantivních vět). Proto nelze u performativních vět určovat pravdivostní hodnotu nýbrž pouze to, zda daný akt je platný či neplatný. Performativní věty se staly východiskem Austinovy teorie řečového jednání, neboli v angličtině „speech acts“. Toto učení dále rozvíjel John Searle.
Hlavní druhy řečových aktů podle Johna Searla:
- reprezentativní akty (příklad: tvrzení),
- direktivní (příklad: příkaz),
- komisivní (příklad: slib),
- deklarativní (příklad: vynesení rozsudku)
- expresivní (příklad: vyjádření pocitu).
