Říšské stavy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symbolické znázornění Říšských stavů na mědirytu z roku 1606

Říšské stavy Svaté říše římské německého národa, něm. Reichsstände (des Heiligen Römischen Reiches Deutscher Nation), jsou někdejší osoby a korporace, které zaujímaly místo a hlas v říšském sněmu.

Složení[editovat | editovat zdroj]

V raném novověku existovalo více než 300 duchovních a světských knížat a také svobodných říšských měst, hrabat a rytířských řádů. Členství v Říšských stavech mohlo být císařem uděleno i osobám, které nevlastnili žádné území (tzv. personalisté). Od roku 1654 bylo podmínkou k nabytí stavu držení tzv. říšského bezprostředního panství, území – léno (něm. Lehen), které bylo přímo uděleno římskoněmeckým císařem. Kromě toho byl nezbytný souhlas příslušného kolegia Říšského sněmu a schválení císařem. Všechny říšské stavy byly zaznamenány v říšské matrice. Duchovní říšské stavy byly:

Mezi světské říšské stavy patřily:

Od roku 1489 byly stavy v říšském sněmu Svaté říše římské rozděleny na tři kolegia. Rozlišovala se kurfiřtský senát (Kurfürstenkollegium)/ kurfiřtská rada (Kurfürstenrat), Rada říšských knížat (Reichsfürstenrat) a senát říšských měst (Reichsstädtekollegium). Hrabata a svobodní páni byli v říšské zastoupeni, avšak jen (nejprve 2, později 4) kuriálními hlasy. Pro říšské usnesení (Reichsabschied) byl nezbytný souhlas všech tří kolegií. Říšští rytíři se několikrát bez úspěchu pokoušeli vydobýt si pro sebe korporativní postavení samostatného říšského stavu. Kurfiřti, knížata a říšští biskupové měli v říšské radě každý svůj vlastní hlas, tzv. Virilstimme (z lat. vir = muž, něm. Stimme = hlas). Naproti tomu hrabata byla sjednocena ve čtyřech kolegiích, ve vestfálské, veterauské, franské a švábské hraběcí lavici, z nichž každé, ač složené z mnoha členů, však mělo jeden společný kuriátní hlas. Také svobodné duchovní (prelátské) stavy tvořily dvě kolegia, rýnskou a švábskou lavici. Říšské stavy byly povinny odvádět císaři říšskou daň a také v případě potřeby sestavit vojenské kontingenty říšské armády. Všechny říšské stavy byly povinné se osobně účastnit na zasedání říšského sněmu (v případě porušení této povinnosti bylo možné odvolání z funkce). Naproti tomu nemohl být žádný společný říšský zákon schválen bez odhlasování říšskými stavy. Ty mohly rozhodovat o vyhlášení války a o uzavírání smluv mezi říší a ostatními státy, stejně jako schvalování utvoření nových knížectví.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gerhard Köbler: Historisches Lexikon der deutschen Länder. Die deutschen Territorien und reichsunmittelbaren Geschlechter vom Mittelalter bis zur Gegenwart. C.H. Beck, München 1999 (6. Auflage), ISBN 3-406-44333-8
  • Carl Wilhelm von Lancizolle: Uebersicht der deutschen Reichsstandschafts- und Territorialverhältnisse vor dem französischen Revolutionskriege, der seitdem eingetretenen Veränderungen und der gegenwärtigen Bestandteile des deutschen Bundes und der Bundesstaaten'. Dümmler, Berlin 1830 (Digitalisat)
  • G. Oestreich, E. Holzer: Übersicht über die Reichsstände. In: Bruno Gebhardt (Begr.), Herbert Grundmann (Hrsg.): Handbuch der Deutschen Geschichte. Band 2. Von der Reformation bis zum deutschen Absolutismus. 9. Auflage. Ernst Klett Verlag, Stuttgart 1973, S. 769–784, ISBN 3-8002-1013-4
  • Valentin Trichter: Curiöses Reit-, Jagd-, Fecht-, Tantz- oder Ritter-Exercitien-Lexicon. Johann Friedrich Gleditsch, Leipzig 1742