Činkai kaigun kókútai
| Činkai kaigun kókútai (鎮海海軍航空隊) | |
|---|---|
 E7K2 チ-21 od Činkai kú | |
| Země | Japonské císařství |
| Existence | 1. října 1936[1][2] – 15. prosinec 1944 (dále jako součást Kú 951) |
| Vznik | Činkai, Japonské císařství |
| Zánik | Činkai |
| Nadřazené jednotky | Činkai keibifu |
| Účast | |
| Války | Válka v Tichomoří |
- Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce
- U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém (ve znacích je ale dodrženo tradiční japonské pořadí)
Činkai kaigun kókútai (鎮海海軍航空隊), Činkai kókútai (鎮海航空隊), či Činkai kú (鎮海空), neboli Činkaiská (námořní) letecká skupina/pluk, byla kókútai japonského císařského námořního letectva. Byla zformována 1. října 1936 v Činkai (dnes součást Čchangwonu) na jihu Korejského poloostrova a podléhala Činkai keibifu (鎮海警備府 ~ činkaiská kontrolní základna). Primárním úkolem jednotky byla ochrana Cušimského průlivu a za tím účelem používala několik typů hydroplánů a od roku 1943 i pozemní B5N2 („Kate“).
Historie a nasazení[editovat | editovat zdroj]
Činkai kaigun kókútai byla založena na základě „programu druhého kruhu“ (マル2計画 ~ Maru ni keikaku) z roku 1934.[3] Hlavní základnou se stalo korejské Činkai (Korea byla tehdy součástí japonského císařství), kde již mělo císařské námořnictvo svoji základnu zodpovědnou za střežení Cušimského průlivu a které byla Činkai kú podřízena.[1]
Dne 15. prosince 1944 byla jednotka (spolu s několika dalšími kókútai) začleněna do Kaigun kókútai 951 (ex Sasebo kú),[4] ale nadále působila z Činkai. Na domovské základně také jednotku zastihla japonská kapitulace v srpnu 1945.[1] Po kapitulaci byla jednotka rozpuštěna.
Část letounů operovala i ze Saišú-tó (最終島, dnes Čedžu).
Označování letounů Činkai kaigun kókútai[editovat | editovat zdroj]
Letouny Činkai kókútai nesly jako prefix kódového označení znak チ (katakanou psané „či“).
Letadla Činkai kókútai[editovat | editovat zdroj]
V prvních letech své existence operovala Činkai kú se šesti plovákovými dvouplošnými hydroplány Kawaniši E7K a to jak ve verzi E7K1, tak později E7K2. K 1. prosinci 1941 disponovala podle Cea šesti jednoplošnými plovákovými hydroplány Aiči E13A.[1] Vejřík uvádí šest E7K2.[5] Stejný počet E13A uvádí Cea i k 1. listopadu 1942.[1]
Počátkem roku 1943 byl letecký park posílen o pozemní Nakadžima B5N a hydroplány Nakadžima E4N. Cea uvádí k 1. listopadu 1943 následující počty: 12 B5N, 12 E13A a 8 E4N. B5N a zejména E4N byly v roce 1943 již zastaralé, ale pro námořní hlídkování pořád dostačující.[1]
Velitelé Činkai kókútai[editovat | editovat zdroj]
- Od 1. října 1936 do 15. listopadu 1937: čúsa (中佐 ~ fregatní kapitán) Rinosuke Ičimaru (市丸 利之助; 1. prosince 1936 povýšen na taisa [大佐 ~ námořní kapitán])[6]
- Od 15. listopadu 1937 do 15. prosince 1938: čúsa Šigeki Andó (安藤 栄城; 1. prosince 1937 povýšen na taisa)[7]
- Od 15. prosince 1938 do 15. října 1940: čúsa Sadakacu Minobe (美濃部 貞功; 15. listopadu 1939 povýšen na taisa)[8]
- Od 1. května 1944 do 15. prosince 1944: Secudži Aoki (青木 節二)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 鎮海海軍航空隊 na japonské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f CEA, Eduardo. Aircraft of the Imperial japanese Navy: Land-based aviation, 1929-1945 (I). [s.l.]: Casemate Press, 2009. 104 s. (Air Collections; sv. 4). ISBN 978-84-96935-10-5. Kapitola ChinkaiKaigun Kokutai, s. 50. (anglicky)
- ↑ PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. S. 256. (anglicky)
- ↑ EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. XXV, 661 s. Dostupné online. ISBN 9780870211928. S. 334. (anglicky)
- ↑ 海軍航空隊一覧 九〇〇番台＝海上護衛航空隊 [online]. jyai.net, 2010-04-18 [cit. 2015-07-20]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ VEJŘÍK, Lubomír. Vzastup a pád orlů Nipponu: Pearl Harbor, Tenno Heika Banzai (Druhý díl historie japonského letectva). Cheb: Svět křídel, 1995. ISBN 80-85280-35-3. S. 101.
- ↑ NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 41st: Ichimaru, Rinosuke [online]. [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-29. (anglicky)
- ↑ NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 43th: Ando, Shigeki [online]. [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-30. (anglicky)
- ↑ NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 42nd: Minobe, Sadakatsu [online]. [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-29. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- CEA, Eduardo. Aircraft of the Imperial Japanese Navy: Land-based aviation, 1929-1945 (I). [s.l.]: Casemate Press, 2009. 104 s. (Air Collections; sv. 4). ISBN 978-84-96935-10-5. Kapitola Chinkai Kaigun Kokutai, s. 50 a 51. (anglicky)
- PEATTIE, Mark R. Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. Dostupné online. ISBN 159114664X. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Činkai kaigun kókútai na Wikimedia Commons
