Česká literatura v letech 1815-1918
| Česká literatura (průřezové články) |
|
Česká literatura v letech 1815–1918
V tomto období prodělala česká společnost rozsáhlé změny, které se promítly i do literatury. Během této doby se z okrajového jazyka stal samostatný jazyk a ze zanikající řeči se stala plně respektovaná řeč, o jejíž plnohodnotnosti nikdo nepochyboval.
Zpočátku byla česká scéna zcela bez politického programu, později se vytvořil program, v němž budoucnost byla spojována s Rakouskem. Teprve koncem tohoto období začal vznikat program vycházející a požadující vznik samostatného státu.
Roku 1829 vznikla snaha o vytvoření české encyklopedie, tento pokus se sice nepodařilo dotáhnout, ale díky němu vznikla v r. 1831 Matice česká – nakladatelství, které v následujících letech přebralo vedoucí roli ve vydávání česky psané literatury.
V této době (1868) byl položen základní kámen Národního divadla, jež bylo pak otevřeno roku 1881, téhož roku vyhořelo a znovu otevřeno bylo roku 1883. Toto samozřejmě ovlivnilo celou generaci naší literatury.
Roku 1884 bylo založeno Národní divadlo v Brně
Obsah |
1. generace národních buditelů [editovat]
Čeští obrozenci se v tomto období snažili pozvednout český jazyk na úroveň běžně používaného jazyka, tzn. že vytvářeli gramatická pravidla a snažili se dokázat, že češtinu lze používat jako každý jiný jazyk. Což vedlo k velkému zvýšení počtu překladů, které měly tuto rovnoprávnost dokázat. Překlady a tvorba gramatiky pak zabíraly našim spisovatelům většinu času, takže došlo k jakémusi potlačení vlastní tvorby. Jejich prvořadým cílem bylo zachránit češtinu.
Jejich názory byly ovlivněny faktem, že vzdělávat se bylo možné pouze v němčině, a faktem, že české země zdaleka nedosahovaly kulturní vyspělosti okolních zemí. To v nich vyvolávalo pocit nutnosti najít si nějakého spojence, jímž se stali Slované v čele s Ruskem. Jejich rusofilství bylo zcela nekritické, odmítali si připustit fakt, že ruská společnost byla zastaralá a režim, který tam vládnul byl považován za despotický. Buditelé dokonce zacházeli tak daleko, že navrhovali všeslovanský stát s centrem v Rusku, a to dokonce i s těmi důsledky, že by byla přijata ruština jako všeslovanský jazyk. Tyto panslovanské ideály byly v naší společnosti velmi populární a jejich autoři v ně skutečně věřili.
Tento stav se pomalu začal měnit v r. 1830, kdy v Polsku došlo k listopadovému povstání, 1. generace národních buditelů bezvýhradně podporovala Rusy, ale nastupující tzv. 2. generace národních buditelů podpořila Poláky. Tím začala roztržka mezi těmito generacemi.
Dalším rysem této doby bylo považování všeho českého za krásné a dobré – ani špatná díla nebyla kritizována, a to pouze na základě toho, že byla česká.
Dalším výrazným jevem byl tzv. historismus, což znamenalo, že slavná historie je zárukou slavné budoucnosti. To vedlo k velké oblibě historických děl. Největší význam byl přisuzován Karlu IV. a husitství. V těchto etapách viděli nejen historickou epochu, ale především dobu, kdy Češi vládli Němcům, resp. s nimi úspěšně bojovali. To se promítlo i do jejich lingvistických názorů, proto v češtině zůstávala spousta archaismů. Tyto archaismy měly češtině pomoci k navázání na slavnou minulost, ve skutečnosti však brzdily její rozvoj. Dalším oblíbeným tématem bylo opěvování krásy Čech, českých dívek, české přírody apod.
Tento historicismus (resp. potřeba mít vlastním jazykem psanou literaturu) vedl k vytvoření Rukopisu zelenohorského a Rukopisu královédvorského. Tyto padělky z let 1817 a 1818 daly českému obrození nový impuls, vedly však i k dalšímu falšování staré literatury, objevilo se značné množství nových glos (především ve středověkých rukopisech).
Jejich cílem bylo dokázat, že před českou středověkou poezií u nás existovala slovanská básnická tvorba. Tato snaha byla ovlivněna národním komplexem z okolních národů, které byly literárně činné před námi. Zcela jistě nerozhoduje, kdo s literaturou začal, ale tehdejší buditelé to za důležité považovali. Tyto rukopisy tak uspokojily národní touhu po velké národní poezii.
- Rukopis královédvorský – přinesl řadu epických, lyrických a lyrickoepických skladeb, které se vesměs hlásily ke 13. století.
- Rukopis zelenohorský – jeho hlavní část je báseň o Libušině soudu. Dle datování 11. stol.
O pravost těchto rukopisů se vedly spory od jejich objevení, ale teprve v 80. letech 19. stol. se došlo k závěru, že se jedná o falza, když jejich nepravost prokazoval Tomáš Garrigue Masaryk. Veřejnost fakta o nepravosti rukopisů nechtěla delší dobu přijmout a Masaryk byl považován za nepřítele Čechů. Za autory těchto padělků jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.
Tato generace spisovatelů byla zcela apolitická, to bylo způsobeno obavou z policejní represe, protože v této době nebyl žádný problém ve vedení jazykových a kulturních snah, ale politické snahy vedly k odporu státních orgánů.
- někdy sem bývá řazen i Josef Dobrovský
- Josef Jungmann
- Antonín Marek
- Milota Zdirad Polák
- Václav Hanka
- Josef Linda
- Ján Kollár
- František Ladislav Čelakovský
- Pavel Josef Šafařík
- František Palacký
Dramatici:
2. generace národních buditelů [editovat]
Tato generace se začala postupně prosazovat po listopadovém povstání v Polsku (1830), kdy dala jasně najevo, že nehodlají souhlasit se vším, co jim předchozí program nabízí. Postupně se začal prosazovat reálnější vztah k Rusku, tím došlo k přehodnocení programu předchozí generace.
Tito lidé si uvědomili, že češtinu již není třeba zachraňovat, ale pomalu rozvíjet jako normální jazyk, tím padlo i nekritické přijímání všeho českého a začalo se tedy hledět nejen na jazyk, ale i na kvalitu vlastního díla.
Tato generace přesunula svůj program z pole kulturního na pole politické.
Český romantismus [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Český romantismus.
Romantismus je umělecký směr 1. poloviny 19. století. Český romantismus je v zásadě shodný s romantismem světovým, řeší obdobné problémy, literatura zde reaguje na světovou literaturu s relativně malým zpožděním. Jediným rozdílem mezi českým a světovým romantismem je, že do českého romantismu se prolínaly ještě snahy národního obrození.
Velkou úlohu v něm hraje romantický hrdina, tj. výjimečný člověk, který není schopen přizpůsobit se svému prostředí. Obrací se do svého nitra a hledá východisko uvnitř sebe. Soustřeďuje se na milostný vztah a lásku, je schopen milovat pouze nešťastně. Hrdina miluje ideál krásy a lásky. Vztah musí končit tragicky.
Prostředí, v kterém se děj odehrává, je také výjimečné: temné noci, hřbitov, tajuplné zříceniny a hrady, rokle, opuštěná místa, atd.
- Karel Hynek Mácha
- Václav Kliment Klicpera
- Josef Kajetán Tyl
- Josef Jaroslav Langer
- Karel Jaromír Erben
- Josef Václav Frič
- Karel Sabina
- Boleslav Jablonský
- Václav Bolemír Nebeský
- František Jaromír Rubeš
Český realismus [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Český realismus.
Vzniká v 19. století, jako reakce na prudký rozvoj přírodních a technických věd. Vychází z životní teorie pozitivismu – filosofický směr, který dokazuje, že skutečnost je to, co lze poznat našimi smysly. Realistická umělecká díla obhajují tuto filosofii a píší jen o tom, co lze poznat smysly.
Všechny společenské i světové události se zdůrazňují v literatuře. V dílech jsou hodnoceny společenské jevy. Autoři vytvářejí typy – postavy, které mají společné vlastnosti s větším počtem lidí.
V Čechách spisovatelé reagovali především na Bachův absolutismus a slovanský sjezd 1848. Ze světových událostí byl v naší literatuře největší ohlas na pařížskou komunu.
Kritický realismus tyto skutečnosti ještě hodnotí.
Neexistuje přesné ohraničení mezi romantismem a realismem.
Spisovatelé s regionálním významem:
- Karel Václav Rais
- Josef Holeček
- Teréza Nováková
- Jindřich Šimon Baar
- Karel Klostermann
- Hubert Gordon Schauer
Drama:
Český naturalismus [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Český naturalismus.
Naturalismus je umělecký směr přelomu 19. a 20. století. V literatuře byl kladen důraz na objektivitu, autor se neměl ohlížet na morálku a měl vyobrazovat svět takový, jaký je. Vedl k zobrazování nejnižších lidských pudů a lidí na okraji společnosti.
drama:
Májovci [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Májovci.
Tato skupina obdivovala český romantismus, především pak K. H. Máchu.
Máchův Máj vydali jako 2. almanach (1858), úvodem byla Máchova podobizna.
K této původem básnické skupině se přihlásili nejen básníci, ale i spisovatelé. Dávali přednost současnosti před minulostí.
Základ jejich programu tvořily tyto body :
- Chtěli zobrazovat pravdivou skutečnost.
- Studovat skutečnost
- Chtěli skutečnost zachytit v celé její šíři.
- Studovat evropskou literaturu a vyrovnat českou literaturu na její úroveň.
Sympatizanti:
Ruchovci [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Ruchovci.
Tato literární skupina, se soustředila kolem almanachu Ruch podle kterého byli nazváni. První číslo vyšlo při příležitosti založení Národního divadla. Rozmach této skupiny spadá do 60. – 70. let 19. století – tj. do doby prudkého rozvoje průmyslu, hospodářství a kultury.
Zpočátku měli asi 20 přispěvatelů. Redaktorem byl Josef Václav Sládek, autory byli Ladislav Quis a Svatopluk Čech.
Jejich tvorba je velmi odlišná od tvorby Májovců. Ruchovci neměli finanční potíže, což se samozřejmě projevilo v jejich tvorbě. Vraceli se k otázkám vlastenectví, opět se objevila myšlenka slovanské vzájemnosti. Snažili se zachovat národní charakter literatury. Spisovatelé hledali náměty v českých dějinách – ve valné většině případů nejde o literaturu faktu, ale naopak lze říci, že si na základě některých událostí vymýšlejí dějiny a upravují je do podoby v jaké by je rádi viděli. Tento jejich pohled na funkci literatury a návrat k vlastenectví byl ovlivněn také politickou situací, kdy se v rámci rakousko-uherského vyrovnání (1867) dostalo určité autonomie Maďarům, zatímco český národ vyšel naprázdno.
Básníci se obraceli k venkovu a české selství se pro ně stalo prototypem českého národa. Napodobovali lidovou tvorbu, znovu se objevily balady a vlastenecké verše.
Lumírovci [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Lumírovci.
Do literatury vstupují ve stejné době jako ruchovci, ale svými názory jsou jejich protikladem. Sdružují se kolem časopisu Lumír, který vznikl v roce 1851. Největší jejich snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň. Snažili se otevřít se světu – překládali cizí literaturu, především románskou (Francie, Itálie).
Nezajímala je minulost a pokud se zabývají historií lidstva, tak pouze v kontextu s historií národa. Filosofickým základem jejich tvorby byla myšlenka, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě.
Literárně hodně experimentovali, objevují se u nich neobvyklé verše – sonety, gazely. Jejich díla patří k nejčtivějším (z této doby) a lze říci, že i kvalitativně patří k nejlepším z tohoto období. Jejich dílo může být blízké i modernímu člověku, což o předchozích skupinách říci nelze.
Dělničtí básníci [editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Dělničtí básníci.
Skupina zformovaná ve stejné době jako lumírovci. Nejednalo se o profesionální básníky nebo spisovatele, ale o dělníky, kteří se většinou projevovali jako většinou buřiči. Jejich poezie nemá vysokou literární hodnotu a ani není zvláště čtivá.
Psali výhradně o dělnických tématech (stávky, problémy v továrnách atp.). Tito básníci byly vyzdvihováni v komunistické literatuře, protože vyhovovali komunistickému pojetí třídního světa. V dílech těchto autorů se píše o útisku, jejich cílem bylo vytvoření lepšího světa.
