Černobylská havárie

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986, v černobylské jaderné elektrárně na Ukrajině (tehdy část Sovětského svazu). Jde o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky. Během absurdně riskantního pokusu tehdy došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru a do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení asi 200 000 lidí. Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu — odhady se pohybují od stovek po stovky tisíc. Problém je stále široce diskutován a jeho dlouhodobým dopadům stále nebylo zcela porozuměno.

Elektrárna

Černobylská elektrárna je umístěna u osady Pripjať, 18 km severozápadně od města Černobyl, 16 km od hranic Ukrajiny a Běloruska a asi 110 km od Kyjeva. Skládá se ze čtyř reaktorů, každý o kapacitě 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další reaktory (č. 5 a č. 6, každý také o kapacitě 950 MW) byly v době havárie rozestavěny.

Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000.

Havárie

V soboru 26. dubna 1986 v 1:23:58 místního času se ve čtvrtém reaktoru černobylské elektrárny (známém jako Černobyl-4) odehrála katastrofální parní exploze, která vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení jádra reaktoru.

Příčiny

Katastrofa je přisuzována špatnému návrhu reaktoru a chybám, které udělali operátoři, když porušili procedury nutné k zajištění bezpečného chodu elektrárny. Stejně jako v Three Mile Island byl druhotným faktorem přispívajícím k havárii fakt, že elektrárenští operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru.

K příčině havárie přispělo několik případů obcházení bezpečnostních procedur. Jedním z nich byla nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory ohledně příkazu vykonat noční experiment. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje pod nízkým stupněm reaktivity. Aby mohl být proveden experiment, bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu nebo ignorováno.

Mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenská tajemství a operátoři o nich neměli ponětí. Reaktor měl především nebezpečně velký kladný dutinový koeficient reaktivity (viz dále). Velmi významnou vadou reaktoru byla také konstrukce jeho regulačních tyčí. Regulační tyče nebyly zcela naplněné; ve chvíli, kdy se zasouvaly, byla na prvních pár sekund chladící kapalina nahrazena dutými částmi regulačních tyčí. Jelikož chladící kapalina (voda) je pohlcovač neutronů, výkon reaktoru v té chvíli stoupl. Toto neintuitivní chování reaktoru při zasouvání regulačních tyčí nebylo operátorům vůbec známo.

Události

Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování schopnosti turbínového generátoru reaktoru vyrábět patřičné množství elektřiny k napájení bezpečnostních systémů reaktoru (především vodních pump) v případě současného výpadku energie z reaktoru i vnějších zdrojů elektrické energie. Konstruktér elektrárny počítal s tím, že v takovém případě by měla roztočená turbína poskytnout dostatek energie nutné pro bezpečné odstavení reaktoru. K vyzkoušení, zda je tomu tak skutečně, mělo původně dojít ještě před spuštěním reaktoru, ale politický tlak na rychlé uvedení elektrárny v činnost způsobil, že byla řada provozních testů odložena.

Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru byl snížen z normální kapacity 3,2 GW na 700 MW, aby test probíhal při bezpečnějším, nízkém výkonu. Během prodlevy na počátku experimentu však operátoři snížili výkon příliš a skutečný výstupní výkon klesl až k 30 MW. Následkem toho se zvýšila koncentace neutrony pohlcujícího produktu štěpení - xenonu-135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Přestože se úbytek výkonu povážlivě přiblížil bezpečnostní mezi, osádka se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu. Navíc se rozhodla 'zkrátit' experiment a zvýšit výstupní výkon jen na 200 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135, byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byly 26. dubna v 1:05 spuštěny vodní pumpy poháněné turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce odstranění i manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky.

V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z posádky reaktoru obával nebezpečí. Přívod elektřiny do vodních pump byla vypnut a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru se zvyšoval. Jak se chladící kapalina zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Návrh RBMK grafitem moderovaného reaktoru v Černobylu se vyznačuje velkým pozitivním dutinovým koeficientem, což znamená, že při absenci neutrony pohlcujícího efektu vody se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se postupně stává stále nestabilnějším a nebezpečnějším. V 1:23:40 zmáčkli operátoři tlačítko "AZ" (аварийная защита – havarijní ochrana), které znamená rychlé odstavení reaktoru — kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly neprozřetelně vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok zastavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno zastavení reaktoru pro pravidelnou údržbu). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu. Naproti tomu, Anatolij Stepanovič Djatlov, provozní zástupce hlavního inženýra Černobylské jaderné elektrárny, napsal ve své knize:

Před 01:23:40 systém centrální kontroly ... nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise ... nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů a, jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.

Kvůli pomalému mechanismu vkládání regulačních tyčí (18 – 20 s do skončení operace), prázdným koncům tyčí a dočasnému odstranění chladící kapaliny, způsobilo rychlé odstavení zvýšení reakčnosti. Zvýšená výstupní energie způsobila deformaci kanálů regulačních tyčí. Tyče se zasekly poté, co byly zasunuty do jedné třetiny a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vyskočil výkon reaktoru na asi 30 GW, desetkrát více než normální operační výstup. Palivové tyče se začaly tavit a prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní explozi, která odhodila a zničila kryt reaktoru o hmotnosti 1000 t a potrhala chladící potrubí. Asfalt na střeše budovy, která měla chránit okolí před únikem radiace, se vznítila od žhavých trosek vyletujících z reaktoru a následně se propadla.

Aby mohly být sníženy náklady i při velké velikosti reaktoru, umožňovala jeho konstrukce pouze částečné zadržování. To dovolilo radioaktivní kontaminaci uniknout do atmosféry ihned poté, co parní exploze způsobila puknutí primární tlakové nádrže. Jakmile byla odhozena část střechy, zahájil příval kyslíku kombinovaný s extrémně vysokou teplotou paliva a grafitového moderátoru reaktoru hoření grafitu. Tento požár velkou měrou přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Existují zde spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 místního času, díky nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, 7 sekund poté, co operátoři spustili "rychlé odstavení". Někdy se prohlašuje, že exploze se stala 'dříve' nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože, pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání se musí připsat špatné konstrukci regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. Slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudě 2,5, byla v čase 1:23:39 v oblasti Černobylu skutečně zaznamenána. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že "AZ" tlačítko bylo stisknuto více než jednou a osoba, která jej stiskla, zemřela dva týdny po havárii na radioaktivní ozáření.

Okamžité řízení krize

Rozsah tragédie byl ještě zhoršen nekompetencí místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově 4. reaktoru mimo dvou měly limit 1000 mikrorentgenů za sekundu. Zbývající dva měly limit 1000 R/sec, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si mohla být směna v reaktoru jistá pouze tím, že hodnoty radiace ve většině budov reaktoru přesahují hodnoty 4 R za hodinu (skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 rentgenů za hodinu; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin). To dovolilo náčelníku směny, Alexandru Akimovi, předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného v 4:30 místního času byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru pumpovat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na ozáření během tří týdnů následujících po havárii.

Brzy po havárii přijeli požárníci uhasit ohně. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2000°C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Otevřené ohně byly uhašeny v 5 hodin, mnoho požárníků však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtví a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26.–27. dubna — více než 24 hodin po explozi — komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, musel připustit zničení reaktoru a přikázat evakuaci blízkého města Pripjať.

Aby omezila rozsah katastrofy, poslala sovětská vláda na místo pracovníky, aby je vyčistili. Mnoho "likvidátorů" (členů armády a jiných pracovníků) tam bylo posláno jako do normálního zaměstnání; většině se nikdo nezmínil o jakémkoliv nebezpečí. Neměli k dispozici ochranné obleky. Nejhorší radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru byly posbírány a umístěny do budov. Reaktor sám byl pokryt pytli s pískem shazovanými z vrtulníků (kolem 5 000 tun během týdne po havárii), přičemž poškozená střecha nevydržela takové zatížení a část se jí propadla. Tím se uvolnila další radiace a mnoho vojáků bylo těžce ozářeno. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, pracovníci kolem něj rychle vztyčili velký ocelový sarkofág.

Okamžité následky

203 lidí bylo okamžitě hospitalizováno, z nich 31 zemřelo (28 z nich na akutní nemoc z ozáření). Mnoho z nich byli požárníci a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je radiační ozáření (z kouře). 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, včetně 50 000 z blízkého města Pripjať. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena 5–12 (informační zdroje se liší) EBq radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Dalších 10 jednotlivců zemřelo v důsledku havárie na rakovinu.

V lednu 1993 vydala IAEA revidovanou analýzu černobylské havárie, přisuzující hlavní vinu konstrukci reaktoru a nikoliv chybě operátorů. Analýza IAEA z roku 1986 přitom označovala za hlavní příčinu havárie akce operátorů.

Sovětští vědci prohlašovali, že černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 metrických tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady množství uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty.

Kontaminovaný materiál z černobylské havárie nebyl jednoduše rozprášen po okolní zemi, ale roztrousil se nepravidelně v závislosti na počasí. Zprávy sovětských a západních vědců svědčí o tom, že na Bělorusko dopadlo 60 % z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu. Rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku byla rovněž kontaminována, stejně jako části severozápadní Ukrajiny.

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. Počáteční důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska, kde 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1100km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Švédské hledání zdroje radioaktivity, poté co bylo zjištěno, že problém není ve švédských elektrárnách, jako první naznačilo vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu.

Krátkodobé dopady

Pracovníci a likvidátoři

Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství „likvidátorů“ — pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově — se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 millisievert (16,5 rem).

Civilisté

Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy ze štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. IAEA poznamenává, že „1800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů.

Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 smrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii nebo jsme dosud mechanismu stojícím za ním správně neporozuměli.

Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále.

Dlouhodobé dopady

Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód ¹³¹I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia ⁹⁰Sr a cesia ¹³⁷Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace ¹³⁷Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství ¹³⁷Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních aquiferů a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad ¹³⁷Cs na stabilní izotop barya ¹³⁷Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.

Globální dopad

Jak dokládají poznámky IAEA, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100× až 1000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.

Dopad na přírodu

Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Tak zvaný „Rudý les“ z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se kupodivu ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů.

Evakuace

Sovětští odpovědní činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí).

Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km² kontaminováno ¹³⁷Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m². V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km² bylo kontaminováno ¹³⁷Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m². Z této plochy zhruba 7 000 km² leží v Bělorusku, 2 000 km² v Ruské federaci a 1 500 km² na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil International Chernobyl Project Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci a exkurze.

Porovnání s jinými katastrofami

Černobylská havárie byla ojedinělou událostí, stěží srovnatelnou s jinou. Poprvé v historii komerční výroby elektrické energie z jádra nastaly při havárii úmrtí přímo způsobená radiací. Havárie v přepracovacím závodě v japonské Tokaimuře 30. září 1999 vyústila ve smrt jednoho pracovníka na radiaci až 22. prosince téhož roku. Havárie elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích v roce 1976 měla sice dvě oběti, ale ty byly otráveny uniklým kysličníkem uhličitým, nikoliv radioaktivitou.

Počtem zabitých je tato havárie srovnatelná s některými haváriemi přehrad. V Evropě bylo největší havárií přehrady zabito přibližně 2000 lidí vlnou vzniklou po sesuvu půdy do přehrady Vaiont v Itálii (9.října 1966). Největší neštěstí se odehrálo v Číně v roce 1975 na řece Jang-ce, kde po protržení několika hrází zahynulo během jednoho dne 80 000 — 200 000 lidí (přesná čísla byla čínskými úřady utajena).

Čínské přehrady mohou posloužit také pro porovnání počtu evakuovaných - jen kvůli stavbě přehrady Tři soutěsky bylo třeba přesídlit asi 700 000 lidí.

Srovnání lze provést i s výrobou elektřiny z uhlí: Každý rok zahynou ve světě při důlních haváriích desítky až stovky horníků. Před zavedením různých technologií na čištění dýmu kyselé deště a spad mírně radioaktivního popílku jen u nás zničily tisíce čtverečních kilometrů lesů a zasáhly s účinkem nemocí a dřívější smrti statisíce lidí.

Dlouhodobé vlivy na civilisty

Problém dlouhotrvajících vlivů černobylské havárie na civilisty je silně kontroverzní. Množství lidí, jejichž život byl neštěstím ovlivněn, je enormní. Přes 300 000 lidí bylo kvůli havárii přesídleno; okolo 600 000 se účastnilo čistících prací; milióny žily a stále žijí v kontaminovaných oblastech. Naproti tomu je nutno uvést, že většina z nich byla ovlivněna jen nízkými dávkami radiace, existuje málo důkazů o zvýšené úmrtnosti a výskytu rakoviny mezi nimi; ale i v případech, kdy jsou takové důkazy k dispozici, je jejich příčinná souvislost s radioaktivní kontaminací nejistá.

Epidemiologické studie v někdejším Sovětském svazu byly omezeny kvůli nedostatku financí, infrastruktuře s žádnými nebo jen malými zkušenostmi s epidemiologií chronických nemocí, slabými komunikačními možnostmi a přímému vlivu mnohovrstevných obecných zdravotních problémů. Hlavní důraz byl kladen na monitorování a nikoliv na dobře navržené studie. Mezinárodní úsilí zorganizovat epidemiologické studie bylo zpomaleno prakticky týmiž faktory, zvláště pak nedostatkem nutné vědecké infrastruktury.

Zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v kontaminovaných oblastech Běloruska, Ukrajiny a Ruska byl s jistotou prohlášen za výsledek monitorovacích programů a, v případě Běloruska, za důsledek zřízení onkologického registru. Nálezy většiny epidemiologických studií je třeba považovat za dílčí, neboť, jak tvrdí odborníci, analýza zdravotních dopadů havárie je pokračující proces.

Aktivity Běloruska a Ukrajiny reagující na havárii (úpravy prostředí, evakuace a znovuosídlování, vývoj nekontaminovaných zdrojů potravin a potravinových distribučních kanálů a monitorování zdravotního stavu populace) značně vyčerpávají zdroje těchto zemí. Mezinárodní agentury a zahraniční vlády zajišťují rozsáhlou logistickou a humanitární pomoc. Práce Evropské komise a Světové zdravotnické organizace navíc posiluje vědeckou epidemiologickou infrastrukturu v Rusku, Ukrajině a Bělorusku, což značně umocní schopnost těchto zemí zajišťovat vlastní epidemiologické studie jakéhokoliv druhu.

Divoká příroda

V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody. Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila. Existují zprávy o mutacích některých rostlin v oblasti, které vedou k neopodstatněných příběhům o „lesu divů“ obsahujícím mnoho podivně zmutovaných rostlin. Podle zpráv je tato oblast tichá, což naznačuje, že ptáci ji dosud znovu nekolonizovali.

Elektrárna po havárii

Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.

Potřeba budoucích oprav

Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena.

Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 milliónů Ci. Radioaktivní materiál se zkládá ze zbytků jádra, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které tekly vrakem budovy reaktoru, dokud neztuhly do keramické formy. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází nejméně 4 tuny radioaktivního prachu.

Do betonu pokrývajícího reaktor prosakuje voda a vyplavuje radioaktivní materiály do okolních podzemních vod. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá k další erozi jeho ocelové konstrukce.

Externí odkazy