Časová souslednost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Časová souslednost (lat. consecutio temporum) je mluvnické pravidlo v některých jazycích, kde volba času v určitých typech vedlejších vět závisí na čase ve větě hlavní. Uplatňuje se např. v latině a germánských jazycích, nikoliv však v češtině a dalších slovanských jazycích.
[editovat] Příklady
Slovesné časy ve vedlejších větách v češtině nevyjadřují minulost, přítomnost a budoucnost, ale předčasnost, současnost a následnost. Vztahují se k okamžiku promluvy. V angličtině ve větách typu nepřímé řeči musí být čas ve vedlejší větě v souladu s časem věty hlavní. Pokud hlavní věta obsahuje minulý čas, musí se čas věty vedlejší posunout do minulosti. V češtině k takovému posunu nedochází:
- He said he would come next day. (kondicionál) – Říkal, že přijde zítra.
- He says he will come tomorrow. (budoucí čas) – Říká, že přijde zítra.
- I knew he had done it. (předminulý čas) – Věděl jsem, že už to udělal.
- I know he has done it. (předpřítomný čas) – Vím, že už to udělal.
- She said they had a new car. (minulý čas) – Říkala, že mají nové auto.
- She says they have a new car. (přítomný čas) – Říká, že mají nové auto.
je-li hlavní věta v čase: Př/ bud/předpřítomný/ podm.přít.→nic se nemění.
je-li hlavní věta v čase: m /podm. min →nastává časový posun vedlejší věty, a to následovně:
č.př → na č.min.
č.min, č.předpřítomný → na č.předminulý
č.budoucí → na podmínku přítomnou
podm. př. / podm min. / předminulý → nic se nemění
