Émile Verhaeren

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Émile Verhaeren
Émile Verhaeren portrét: Theo Van Rysselberghe
Émile Verhaeren
portrét: Theo Van Rysselberghe
Narození 21. května 1855
Sint-Amands, BelgieBelgie Belgie
Úmrtí 27. listopadu 1916 (ve věku 61 let)
Rouen, FrancieFrancie Francie
Alma mater Katolická univerzita v Lovani
Povolání spisovatel, básník a autor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Émile Adolphe Gustave Verhaeren (21. květen 1855 Sint-Amands, Belgie27. listopad 1916 Rouen) byl belgický, francouzsky píšící básník a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836–1924, ten založil socialisticky orientovanou revui L’Art Moderne, která vycházela v letech 1886–1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.[1],[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky). Později prožívá období těžkého symbolismu. Tři sbírky z tohoto období (Večery, Porážkya Černé pochodně) jsou někdy označovány jako Trilogie rozvratu (Trilogie du désarroi).

Po překonání osobní krize obrací svou pozornost k otázkám civilizace a sociálního pokroku. Oslavuje město, civilizační pokrok, schopnosti zástupů, doufá v humanitární sbratření lidstva. Typická díla jsou sbírky Přeludné krajiny a Chapadlovitá města a kolektivní drama Svítání.

Své ženě Marthe věnoval tři sbírky milostné poezie: Jasné chvíle (1896), Odpolední chvíle (1905), Večerní chvíle (1911). O vztahu manželů dále svědčí soubor korespondence Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, vydaný v roce 1937.

Dále napsal obsáhlý soubor básní (5 dílů) o domově s názvem Celé Flandry (1904–1911). Jednotlivé díly jsou: Prvé něžnosti, Girlanda dun, Hrdinové, Štítová města, Pláně.

Po vypuknutí první světové války píše díla na podporu okupované vlasti: báseň Rudá křídla války, esej Krvácející Belgie.[1]

Básně[editovat | editovat zdroj]

zdroje:[1] [3]

  • Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky)
  • Les Moines, 1886 (Mniši)

Trilogie du désarroi (Trilogie rozvratu):

  • Les Soirs, 1887 (Večery)
  • Les Débâcles, 1888 (Porážky)
  • Les Flambeaux noirs, 1891 (Černé pochodně)
  • Les apparus dans mes chemins, 1891 (Zjevení na mých cestách)
  • Les bords de la route, 1891 (Okraje cesty)
  • Les Campagnes hallucinées, 1893 (Přeludné krajiny)
  • Les Villes tentaculaires, 1895 (Chapadlovitá města)
  • Les Villages illusoires, 1895 (Přízračné vesnice)
  • Les Heures claires, 1896 (Jasné chvíle)
  • Les Visages de la vie, 1899 (Tváře života)
  • Les Forces tumultueuses, 1902 (Změtené síly)
  • Toute la Flandre, 19041911 (Celé Flandry)
    • Les Tendresses premiéres, 1904 (Prvé něžnosti)
    • La Guirlande des dunes, 1907 (Girlanda dun)
    • Les Héros, 1908 (Hrdinové)
    • Les Villes á pignons, 1910 (Štítová města)
    • Les Plaines, 1911 (Pláně)
  • Les Heures d'après-midi, 1905 (Odpolední chvíle)
  • La Multiple Splendeur, 1906 (Mnohonásobný lesk, česky 1917)
  • Les Rythmes souverains, 1910 (Svrchované rytmy)
  • Les Heures du soir, 1911 (Večerní chvíle)
  • La Belgique sanglante, 1915 (Krvácející Belgie) esej
  • Les Ailes rouges de la guerre, 1916 (Rudá křídla války) báseň
  • Les Flammes hautes, 1917

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • Les Aubres, 1898 (Svítání, česky 1905 KDA sv. 4, 1925) kolektivní drama, spolu se sbírkami Přeludné krajiny a Chapadlovitá města tvoří tzv. triptych sociální poezie)
  • Le Cloître, 1900 (Klášter, hra o čtyřech jednáních, česky 1935)
  • Philippe II, 1901 (Filip II., česky 1921, 1962, drama o osudu Dona Carlose, syna španělského krále Filipa II.)
  • Heléne de Sparte, 1909 (Helena spartská, tragédie o čtyřech dějstvích, česky 1925)

Práce o umění[editovat | editovat zdroj]

výběr statí a článků o umění:

  • Sensations 1926 (Zážitky)
  • Impressions 1926–1928 (Dojmy, tři svazky)
  • Ecrits sur l'art, 1997, ISBN 978-2-8040-0986-1

Korespondence[editovat | editovat zdroj]

  • A Marthe Verhaeren: 219 lettres inédites 1937, 1951 (Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, korespondenci z let 1889–1916 připravil René Vandevoir)
  • Correspondance générale 1996 (Souborná korespondence)

Česky vyšlo[editovat | editovat zdroj]

Verhaerenovi čeští překladatelé[editovat | editovat zdroj]

Literatura o Verhaerenovi[editovat | editovat zdroj]

francouzsky[editovat | editovat zdroj]

  • Jean-Marie Culot, Bibliographie de Emile Verhaeren, éditions Duculot, 1954
  • Gilles Van Grasdorff et Alain Antoine-Plisnier, Dites-nous Emile Verhaeren, Bruxelles, Chabassol, 1986
  • Béatrice Worthing, Emile Verhaeren (1855–1916), Paris, Mercure de France, 1992
  • Marcel Wardavoir, Les Heures sombres d'Emile Verhaeren, éditions Le Livre, 1995
  • David Gullentops, L'inventaire de la bibliothèque d'Emile Verhaeren, Paris, 1996.
  • David Gullentops, Poétique de la lecture. Figurativisations et espace tensionnel dans la poésie d'Emile Verhaeren, VUB-University Press, 2001
  • Vincent Leroy, Le Poète belge Emile Verhaeren, Soignies, éditions Azimuts, 2006

česky[editovat | editovat zdroj]

  • František Xaver Šalda: Émile Verhaeren, odpověď na otázku po smyslu jeho díla, 1917, původně úvod ke knize Mnohonásobný lesk, otištěno též ve výboru básní 1962
  • ŠALDA, František Xaver. heslo Émile Verhaeren. In kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha : Jan Otto, 1907. ISBN 80-7185-057-8. Svazek XXVI, s. 574-575.
    • text hesla je k dispozici též v knize Šaldův slovník naučný, Praha : Československý spisovatel, 1986,
  • Václav Černý: Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, Praha, Československý spisovatel, 1955
  • Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
  • Jaroslav Fryčer: heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, ISBN 80-7277-130-2, str. 706-707

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Jan Otokar Fischer a kol.: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, díl II. (1870–1930), Praha, Academia, 1983
  2. heslo Emile Verhaeren in: Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Praha, Libri, 2002, str. 706-707
  3. článek francouzské Wikipedie

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]