Åke Emanuel Andersson

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Åke Emanuel Andersson
Narození25. května 1936
Sollefteå, ŠvédskoŠvédsko Švédsko
Úmrtí14. srpna 2021 (ve věku 85 let)
Povoláníekonom
ZaměstnavatelUniverzita Umeå
OceněníHonda Prize (1995)
čestný doktor (2002)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ake Emanuel Andersson (1936 Sollefteå2021) byl švédský ekonom a vysokoškolský profesor. Proslul především definicí kreativního prostředí.

Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Ake Andersson se narodil roku 1936 v Sollefteå ve Švédsku a vystudoval univerzitu v Göteborgu. Roku 1979 se stal profesorem regionální ekonomie na univerzitě v Umeå. V letech 1988 až 1999 působil jako prezident Institutu pro studium budoucnosti. V poslední době působí jako profesor ekonomie infrastruktury na Královském technologickém institutu a také jako profesor ekonomie na univerzitě v Jönköping. Roku 1990 byl Andersson zvolen členem Královské švédské akademie inženýrských věd. V roce 1995 mu byla udělena v Japonsku udělena cena Honda Award.[1]

Kreativní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Andersson rozvíjel teorii kreativního prostředí, které roku 1865 definoval už francouzský filosof a historik Hippolyte Taine jako prostředí, kde se protne nashromážděná kultura s určitým životním stylem, čímž vznikne kultura ducha. Pokud má tato kultura prostor ke spontánní imaginaci, vzniká kreativní prostředí.[2] Tato teorie se v díle Anderssonova krajana Gunnara Törnqvista propojila s teorií růstových pólů Francoise Perrouxe (ten roku 1965 reagoval na Schumpeterovy hospodářské cykly tím, že v problematice inovace vyzdvihl i prostor, kde k nim dochází). Törnqvist tedy k Tainově definici roku 1983 dodal, že kreativní prostředí se tvoří v "nahuštěném prostředí" (tedy v městě), kde je jedině možná potřebná komunikace a kompetence (schopnost adekvátně se projevit při nějaké činnosti). Pokud se k tomu přidá ještě schopnost všechny potřebné složky povznést na novou úroveň a určitá nestabilita, vzniká kreativní prostředí a v něm pokrok.[3]

Anderssonův přínos[editovat | editovat zdroj]

Andersson k uvedenému nabídl definici podmínek, které k takovému povznášení na novou úroveň vedou. Zdůraznil nutnost různorodosti v rámci kultury i ekonomiky a dostatečnou ekonomickou základnu bez nadměrné regulace. Potřebnou nestabilitu systému, která lidi motivuje ke kreativitě, popisuje např. jako rozdíl mezi potřebou a skutečnými příležitostmi, nebo jako nejistotu budoucnosti.[4] To by také vysvětlovalo vzedmutí kreativity např. v tzv. generačních šocích, jako jsou velké války, revoluce, nebo hospodářské krize. Zároveň je to ve věčném dynamickém kontrastu k lidské potřebě jistot, přičemž se na výzkumech ukazuje, že člověk pracuje efektivněji při jistotě věcí budoucích. Střetávání těchto postojů je tak charakteristické pro monumentální rozvoj Západní civilizace a také vývoj zemí, které ze západní kultury čerpají.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://runeberg.org/vemardet/1993/0057.html
  2. Taine, H., Philosophie de l´Art, Hachette Paris, 1926 (1865).
  3. Törnqvist, G., Creativity and the Renewal of Regional Life, In: Buttimer A. (ed.): Creativity and Context: A Seminar Report. Lund Studies in Geography. B. Human Geography 50, Gleerup Lund, 1983, s. 91-112.
  4. Maier, K., Hospodaření a rozvoj českých měst 1850 - 1938. Academia, Praha, 2005, s. 23-25.